Vratislav Kadlec (Foto: © Marta Myšková) je spisovatel, redaktor a překladatel. Překládá hlavně knihy pro děti a mládež, za překlad knihy Cirkus zlodějů a tombola zkázy (2015) Williama Sutcliffa získal Zlatou stuhu. Nějaký čas působil také jako šéfredaktor časopisu Plav a principál divadelního spolku Prvobytně pospolná společnost. V nakladatelství Argo vydal povídkovou knihu Hranice lesa, za kterou získal cenu Magnezia Litera. V Mikulově pobýval a po Pálavě pobíhal společně se svojí partnerkou, spisovatelkou Ivanou Myškovou, v červnu 2018.
Moravský nokturno – Vratislav Kadlec
Úplněk nad mikulovskym zámkem zářil jak zběsilej a noční ulice vypadala jak v ňákym blbym filmu, kerej se točil v poledne a kerej pak jenom prohnali skrz modrý filtry, jakože noc, takže jsou normálně vidět stíny jako ve dne, mraky na nebi a tak. No vážně. Dokonce ho napadlo, jestli se teda nakonec vlastně ty filmy netočily v noci, za podobnýho přepálenýho úplňku, a jestli nebyl celou tu dobu vůči jejich tvůrcum v duchu nespravedlivej.
„Jaká je ta ulica pěkně nasvícená,“ pravil měkce, jako kdyby šel v bačkorách.
„No,“ řekla vona a dupla. „Asi je dneska úplněk, ne? Nebo až zejtra?“
„Možná zitra. Ale spíš dnes. Světlo jak za dne.“
„A vedro.“
„No ba, půl druhé a takové teplo. To bude ta klimatická změna, globální oteplování. Mikulov je takový předvoj, přes Pálavu k nám včil přichází Středomoří. Brzy bude všude.“
Trochu se zapotácel na vobrubníku, po kerym se pokoušel jít jako po kladině. Začínal cejtit, že to slavnostní vynášání stola ho malinko zmohlo.
„Ne mezích začnou pučet amfiteátry…“ nadhodila, zastavila se a naklonila hlavu, jako by naslouchala něčemu v dálce.
„Ano, přesně tak. Než sa naděješ, budeš mít místo Strahovského stadionu Koloseum.“
„Není to sova?“
„Nebo výr? Nebo sýček nějaký.“
„Nebo sejček… Už’s to zas chyt, prosim tebe.“
„Co?“
„Moravštinu. Úplně’s zmoravštěl.“
„Aha. No jo. Musim si na to dávat bacha. Jak se napiju, mám sníženou jazykovou imunitu. To je jak s rýmou, tu taky vždycky chytnu po opici… Chci říct po vopici… Vopice, vopice, vejr. Vopice vejrá z votevřenýho vokna.“
„Cože?“
„Zkoušim si vykloktat.“
Zadívala se přes náměstí vozářený lunou na bledej stín Svatýho kopečku, co se tam rýsoval proti hvězdnatý vobloze. „Ale jinak je tu krásně,“ řekla. „Počkej, zustaň stát – tam, jak jsi.“
„Co?“
„Moment.“ Chvíli šátrala v kabelce po mobilu, pak ho konečně vylovila a namířila vobjektiv na něj.
„Nefoť to,“ zabručel.
„Ale ne, počkej, teď ses mi hejbnul. Chtělo by to stativ.“ Rozhlídla se, čim by mohla stativ nahradit, a nakonec mobil vopřela ze strany vo ceduli zákaz parkování. „No, dobrý, udělej krok zpátky, jak jsi byl předtim.“
Najednou se ho zmocnila děsná netrpělivost. „Musíš všechno fotit?“ Vlastně to nebyla netrpělivost, byl to vztek, měl děsněj vztek, jako by tim mobilem celou tu scenérii, ten měsíc a noční město a houkajícího sejčka, chtěla ňák ukrást nebo co.
Schválně se votočil a uhnul jí ze záběru.
„Počkej,“ řekla.
„Řikám ti, nefoť to,“ zvopakoval.
„Co je?“ zeptala se.
„Nemůžeš si to pamatovat? Prostě si to pamatuj.“
„Mám špatnou paměť.“
„Ale nemáš, to je výmluva. Alibismus takový. Všichni si všechno fotijou, enem aby nemuseli za skutečnost ručit vlastním slovem a pamětí.“
Naježila se. „Tak já jsem alibista?“
„O tom přeci nemluvím.“
„Dyť’s to řek.“
„To jsem řekl, ale nebylo to jádro sdělení. Tož sa hned nejež.“
„Já už ani nic fotit nechci.“
Strčila mobil do kabelky a vykročila ulicí. Šla mlčky kus před nim a kroky na dláždění se vyčítavě rozlíhaly horkou letní nocí.
„Akorát nevim,“ řekla po chvilce, „že musíš bejt tak protivnej, když si chci prostě akorát vyfotit hezkej vobrázek. Doteď to byl pěknej večer.“
Taky chvilku krmil noc vozvěnou kroků.
„Tož mám mlčat, dyž to tak včil nechcu?“
Prudce se zastavila a votočila se: „Moh bys aspoň mluvit normálně, když se hádáme?“
V zahradě za pestře voprejskanou zdí usilovně cvrčil ňákej hmyz, a dost možná to byly italský cikády nebo kobylky z ňákejch ještě horších časů.
Když přišli do penzionu, řek: „Promiň, jenom jsem se bál, že tam nejsi se mnou.“
Smutně se usmála a jeho napadlo, že by mohla vodpovědět: „Ale s kym jsem tam měla bejt? Kdo vlastně jsi?“
Čtení Mikulov 