Ivana Myšková vystudovala Škvoreckého literární akademii v Praze, v roce 2012 vydala novelu Nícení, za niž byla nominována na ceny Česká kniha a Cena Josefa Škvoreckého. Její druhá kniha, povídková sbírka Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, byla nominována na cenu Magnesia Litera za rok 2017. S partnerem, spisovatelem a překladatelem Vratislavem Kadlecem, v Mikulově strávila týden v červnu 2018. Společné vyletněné čtení proběhlo na terase Národního domu.
Oudemansův fenomén
Ležela s hlavou ve stínu kostela, stín nevysoké věže zvonice už obsadila rodina se zlatým retrívrem. Na slunci, kam pravidelně vybíhal za svou psí hračkou, se zdál ještě zlatější.
Dívala se na dokonalou čistou modř a úhledná sněhobílá oblaka skrz černě pruhovaná, světlounce žlutá křídla otakárka ovocného. Otakárek plachtil snad tři metry nad ní, netřepetal křídly jako jiní menší motýli ani jako otakárek fenyklový, nechal se zkrátka unášet poryvy větru jako papírový dráček, nějaký origami dráček z hedvábného papíru. Po chvíli k němu doplachtil další otakárek a plachtili pak blízko sebe, až zmizeli v nedalekém lesíku. Namlouvají se výhradně co nejvýš, na slunných pahorcích, odborně se tomu říká hilltopping. Typická strategie pro dobré letce, vybavila si formulaci z Koláčkovy galerie motýlů, u níž občas s chutí prokrastinuje, když se při překládání zasekne.
Klára naslepo zalovila v batohu, mrkla na displej a s uspokojením zjistila, že má ještě půl hodiny. Nestávalo se to často. Obvykle se někam řítila a hnala, aniž by přišla včas.
Teď ale dobrých pár minut leží na sežehlé trávě, a ještě jí půl hodiny zbývá. Vymkla se svému osudu. Byla se sebou nadmíru spokojená. Rozhodnutí musí být holt pevné. Musí být pevné jak dubový stůl. Jsou její ostatní rozhodnutí méně pevná? Pevná jak vrbový proutek? Neví. Každopádně, když si se Sofií na tomhle místě přesně před rokem slíbily, že se tu přesně za rok zase sejdou, cítila, že jde o závazek závaznější než všechny ty závazky, které se za obvykle za závazné považují.
Když si to slibovaly, věděla, že tenhle slib už bezpodmínečně naplnit musí, přestože kvůli němu nesplní dost dlouhou a klikatou řádku dalších slibů, které tak ráda velkoryse rozdávala na všechny strany. Slib měl totiž skvělé mimikry. Ve chvíli, kdy byl vysloven, se jevil absolutně nevinně a nezáludně. Uskutečnitelně. Brzy ale na toho, kým byl vysloven, výhružně zamrkal svým hrozivým zlým okem jako motýl okem v apexu. A den ode dne bylo stále těžší jej dodržet.
Klára si slíbila, že tentokrát se zlým okem vystrašit nenechá, tentokrát že na ni tohle fatální zlé oko ani nevykoukne. A tak se také stalo. Možná i proto, že tenhle slib bylo tak snadné zrušit. I proto ho nezrušila. Ještě v deset dopoledne troubila na týpka ve vytuněným sporťáku, co těsně před ní hodil myšku v pražských Hrdlořezech, a teď si hoví tady, nad barokní perlou Jižní Moravy. Byl to samozřejmě romantický nápad. Romanticky nepraktický. Ale někdo takové mít musí! Jistě, takový nápad leccos zkomplikuje. A taky leccos zjednoduší.
Před rokem Sofie tvrdila, že Harryho opustí. „Vůbec si se mnou nepovídá, hladí mě jako psíka a dlouho telefonuje, vždycky někde mimo dům – v garáži, v zahradě, v tělocvičně. Mě ale ustavičně kontroluje. Vybírá a zakazuje mi přátele a známé. Vybírá a zakazuje mi parfémy. Vybírá a zakazuje mi práci. Za večer u telky vypije i pět plechovek piva. Krom toho si myslím, že se nemáme dost rádi. Už nemůžu. Nemůžu žít v žárlení a podezírání,“ řekla Kláře Sofie, když vzhlédla od Božího hrobu, jako by v tom hrobě zahlédla i svoje manželství.
Aby muka žárlení a podezírání aspoň trochu rozptýlila, pořídila si zlatého retrívra, zrovna takového, jaký tu opodál pobíhá. Pes je tak krásně jednoznačný! Vyrážela s ním na dlouhé výlety do hor a lesů, koupala se s ním v řekách a potocích, aby ze sebe smyla a setřásla tíseň z Harryho a stesk po dítěti, které jí nikdy nedopřál, ačkoliv o něj potupně žadonila. V takovém rozpoložení Sofii Klára před rokem zastihla. V takovém rozpoložení se jí přála ujmout. V takovém rozpoložení vyrazily z dusné Prahy na výlet právě sem.
Vezla Sofii autem a radovala se, že jí konečně neuniká. Vždycky se Kláře ozvala tak pitomě na poslední chvíli. Z neznámých důvodů jí zatajila přílet a poslala esemesku až den dva před odletem. Dříve přilétala s Harrym, v posledních dvou letech sama. Za rodinou jezdila na Karlovarsko. Možná měla v Praze milence. Nestačily si to sdělit. Sofie byla unikavá jako stužkonoska olšová.
Stužkonoska je vloni doprovázela tím tmavým lesem, co navazoval na rozlehlý prosluněný vinohrad, cestou na Děvičky. Mezi stromy zahlédly vždycky jenom temně rudou zář, spíš zášleh záře, fasetu zbroušeného obřího rubínu, kterým si zřejmě pohazoval kdosi skrytý mezi stromy. Dlouho jim trvalo, než přišly na to, že je to motýl.
Když záblesky na okamžik ustaly, všimly si nápadně červeného trojúhelníčku na stromě dva tři metry od místa, kde stály. Jen co se jim podařilo přiblížit se o dva o tři kroky, spatřily dost velký trojúhelníkový hedvábně šedavý pláštík s jemnými černými vzory a pod pláštíkem, na lemu spodních křídel, rubínovou podšívku. Nemohly se však dost dlouho vynadívat, motýl brzy zaznamenal jejich nežádoucí přítomnost a klikatě uletěl za další stromy.
Sofie je jako tahle stužkonoska. Sotva se k ní člověk trochu přiblíží, zmizí. Zdrhne. Je to plachost, nebo obava? Nejlepší je Sofii naložit do auta a unést. Do Spojených států anebo aspoň sem. Odříznout jí únikové cesty. Protože dokud je má, bude unikat. Bude unikat i těm, co ji bezbřeze a něžně milují. Nerozezná lásku od vězení.
Klára opět mrkla na displej. Už má jenom dvanáct minut. Trošku znervózněla. Z batohu vytáhla láhev s vodou a posadila se. Opodál se vznášeli teď už dokonce čtyři otakárci ovocní. Pořád tu jsou. Přitom by mohli unikat. Ale zůstávají. Je těžší zůstat, nebo unikat? Patrně jak kdy. Jak vážně Sofie chápala sliby? Jak vážně chápala tenhle slib? Přiletět ze Států až sem, to není jenom tak. Nemůže připlachtit jak tyhle otakárci. Těch nástrah a těch překážek!
Klára se zvedla a setřásala z celé zadní plochy svého těla množství nalepené suché stepní trávy i hrudek hlíny. Rodinka s retrívrem už dávno opustila svoje stanoviště, teď po obzoru přešla bujará skupinka mladých turistů, snad Izraelců podle několika shluků hlásek, které k ní dolehly. Jejich přítomnost dávala smysl. Dole je přece ten překrásný hřbitov, zbořené ghetto a výstavní synagoga, co všechno přežila.
Otakárci se stále vznášeli opodál. Otakárci byli její jistota. Vyšla k horizontu a narazila na trs kvetoucích bodláků, nad nímž se třepotalo nejmíň deset okáčů bojínkových. Na list hlohu právě dosedalo něco velikého, lesklého a nemotorného. Klára popoběhla ke hlohu. Nádherný impozantní roháč! Líně přelezl na větévku, protože z listu by brzo spadl.
Roháč je směšný i impozantní. Směšný, když letí. Jako kdyby letěl jelen. Paroží drží vzhůru, aby se nepřekotil. Jelen se při běhu zaklání, aby se nevpletl do větví. Mají to, parohatí, těžší než Sofie, těžší než Klára. Klára ale při letu taky takhle roháčovsky trne, jestli doletí, jestli se nepřekotí. Klára ztrácí veškerou svou lehkost, když se přemisťuje. Klára získává svou lehkost ukotvená. Klára z vratkého lístku přelézá na větvičku, co se nehoupe. Klára je roháč, Sofie stužkonoska.
Nehtem prostředníčku s posvátnou úctou poťuká na měděný tuhý krunýřek. Pomyslí krátce na želvy, kterým je krunýř kolébkou i hrobem, nelze z něj uniknout, jen vyschnout, shnít a vypadnout.
Jestli dnes Sofie nepřijde, mohly by za tím být rozumné důvody. Rozumné důvody dříve či později všechno zahubí. Rozumné důvody jsou pesticidy a pokosená louka. Kvůli nim z krajiny mizí motýli a přežívají snad už jen v tomhle městě, na tomhle kouzelném vršku. Rozumné sekačky na rozumné trávníky, rozumné stavby, rozumné sklady, rozumná parkoviště. Za chvíli dotáhnou rozumné důvody až sem, z vrtulníku nebo z dronu rozpráší tuny jedovatých sajrajtů, aby navždy ukončili holožír a všechny lesní cesty se pokryjí chlupatým kobercem utkaným z mrtvých housenek, jež popadají z keřů halabala opředených bělavými vlákny. Bázlivci na heřmánku se konečně mohou oprávněně bát!
Odbily tři. Jestli se Sofie za chvíli nepřihrne, jestli Kláru šťastně neobejme a pak se s prosbou o vodu nesvalí k jejím nohám, pak pro Kláru skončila. Basta, šlus a finito! Prostě nad ní zlomí svoji vyvzdorovanou poutnickou hůl! Nač se ještě zdržovat s takovým marným člověkem? Člověkem, co sliby velkoryse rozhazuje do všech stran a pak je velkoryse přejde, jako by nikdy nebyly. Člověkem, který si myslí, že se sliby mají dávat jako milé voňavé dárečky, plnit ale že se nemusí. Přece se obě těšily na výpravu za velkou hlubinnou žížalou, to Sofie ji sama navrhla, když o žížale četly na nenápadné cedulce naproti zpustlému fotbalovému hřišti pod Sirotčím hrádkem. Přece by si Klára tu hlubinnou půlmetrovou radost nevymyslela!
Je možné, že by Sofie úmluvu nebrala vážně? Nad kolika takovými nápady už asi mávla rukou? Nebo to pro ni zkrátka není dost atraktivní? Na rozdíl od Kláry cestuje, a cestuje hodně. Práce filmové produkční to od ní vyžaduje. Klára musí sedět doma a denně přeložit svých šest až osm normostran. Jakmile někam vyrazí, už na to doplácí. Jakmile někam vyrazí, má skluz. Vlastně si takové výlety nemůže dovolit. Sofie musí být podobných výletů přesycená. Byla už v Austrálii, Číně, Japonsku… Pro Sofii není jih Moravy vzácnost. I před rokem už tady trochu zívala, zatímco Klára dychtivě pročítala cedulky u všech čtrnácti zastavení a těšila se na návštěvu jeskyně, kde zimují vrápenci malí. A zatímco Klára pak ze stromu před jeskyní nadšeně trhala bílé moruše, Sofie moruše podobné housenkám odmítla, lehla si do trávy a na mobilu pozorně sledovala nějaké video.
Sofie přece tohle všechno zná. Tyhlety středomořské vápencové skály, tuhletu středomořskou bělost i modř. Než poznala Harryho, žila s Lorenzem v Rimini, všeho je nasycená. Všech těchhle moruší. Touží teď po něčem exotickém.
I Kláře tahle stepní vápencová pláň s kostelem byzantského typu, nízkou zvonicí, kapličkami a vzadu s Božím hrobem připadala trochu nudná svou přiznanou nepůvodností. To tady ve střední Evropě umíme, mistrovsky přejímat cizí vzory, plnit je něčím svým jako škeble a ulity nádivkou.
Jeden z otakárků ovocných se nečekaně snesl a posadil se Kláře na ukazovák, který mu pohotově nastavila, když viděla, že se k ní blíží. Druhou rukou stejně pohotově chmátla po mobilu a zkoušela motýla vyfotit. Pocit krásy a úžasu se v jeho přítomnosti bez prošení vrátil. Tahle křídla jsou přece exotika! Tygří element bezpečné české přírody. Pruhy, nahoře širší, se na vějíři křídel postupně zužovaly. Přestože se horní a spodní křídla vyvíjela zvlášť, vzor na sebe dokonale navazoval a vzbuzoval iluzi, že tu snad ani žádná spodní křídla nejsou, jen ta dvě. Pro vědce je Oudemansův fenomén, jak si včera našla, stále záhada.
Klára na Sofii čekala už hodinu. Předpokládala, že už je nedaleko a měla v úmyslu ji povzbudit a popohnat. Nepřeložené stránky jí teď bez ustání defilovaly před očima. Tenhle autor nebyl z nejlepších. V Holandsku však získal cenu Ferdinanda Bordewijka a románu se prodalo přes sto tisíc kusů, a tak si český nakladatel sliboval podobný úspěch taky tady. Klára vůči tomu ovšem byla skeptická. Ne na každý úspěch se dá navázat. Krom toho by radši překládala literárně zdařilejší knihu, když už se s ní dře. I Oudemans byl shodou okolností Holanďan. Ale o dost chytřejší než tenhle vychytralej hejhula.
Poslala Sofii otakárka v plné kráse se zprávou: Tak kde vězíš? Už se tě nemůžeme dočkat! Odpověď přišla kupodivu vzápětí: Kde že mám být? Poraď! Promiň, něco mi uniklo? Zrovna s Harrym kupujeme nový kuchyňský stůl😊
Nový kuchyňský stůl? A nemají se čistě náhodou rozvádět? V Kláře to vře a řve vztekem. Nový kuchyňský stůl! No to je úroveň! Tak ona kvůli tomuhle výletu riskuje svou čest, nechá si nadávat od redaktorky, která už netrpělivě čeká na hotový překlad, a milá Sofie si kupuje stůl s mužem, se kterým měla být přece dávno rozvedená! Tak jak se to vlastně má s tím jejím nešťastným životem? Nikdo si přece těsně před rozvodem nepořídí nový kuchyňský stůl! Zvlášť ne ten kuchyňský! To už spíš sadu kuchyňských nožů. Leda by se do nového kuchyňského stolu chtěli těmi kuchyňskými noži trefovat.
Sofie vždycky ode všeho podstatného odbíhala. Málokdy se dokázala na něco dlouho soustředit, nevydržela do konce přednášky, předčasně odcházela z kina, z divadla i z hospody. Teď se to opakuje. Místo aby se řádně rozváděla, nebo tu s Klárou žasla nad motýly, dělá zase to, co nemá – kupuje stůl. Na Sofii absolutně není spolehnutí.
V tu chvíli se opět rozvibruje Klářin telefon. Marcela čeká na překlad. Za týden musí neprodleně do sazby! Píše vzápětí, když hovor nikdo nezvedá: Proč mi to nezvedáš? Píše.
Klára se chvěje rozčilením. Roztřeštila ji hlava. Takhle já se obětuju, napadlo ji. Riskuju znemožnění a to, že mi už nedaj jinou práci! Kvůli tomuhle mizernýmu výletu! Zbejvá jí podělanejch dvacet stránek, jenomže včerejšek strávila výběrem dárku pro Sofii a gůglováním zdejších motýlů… Kdyby místo toho překládala, mohla mít nejmíň šest stránek hotových a zbývalo by jenom dvanáct… Celej tenhle vejlet jí byl dlužnej čert! Honí se kvůli kamarádce, která si bezstarostně někde ve Státech kupuje novej kuchyňskej stůl do zcela nefunkční a znicovatělý domácnosti! A Klára taky znicovatěla a znanicovatěla. (Ta slova by jí redaktorka okamžitě vyškrtla.) Úplně jak Sofiina domácnost.
Mobil se rozvibroval znovu. Nebyla schopná ho zvednout, seděla na bobku, funěla si do kolen a mobil na žluté trávě vesele poskakoval vedle ní. Dala se do pláče. Chtěla přece jenom obyčejně navázat. Navázat na to hezké před rokem. Na to staré hezké navázat tím novým hezkým. Potvrdit Oudemansův fenomén. A tohle z toho je. Přetrhlo se to. Sofie kupuje stůl.
Velká hlubinná žížala ji už ani trochu nezajímá. Ve svých jedenatřiceti připadá Sofie Kláře šíleně stará. Stará jako každý mladý konzument. Stará jako každý, běžností přemožený člověk. Zpohodlněla a zteřela. A může se pomalinku začít drolit, pomyslela si Klára, když si konečně přečetla zprávu od Sofie. No tak se drol!
No ten je krásnej! Jak se jmenuje? No jo, ale já jsem furt ve Státech, miláčku. A ty jsi v ČR? Vše marno. Navíc má sklerózu. Pro Sofii to byl jeden z mnoha výletů. Nic zásadního.
Otakárek dávno uletěl a Klára neměla nejmenší chuť vyťukat jeho jméno do zprávy. Ať si ho najde. Ať si ho taky vygůgluje, když tolik obdivuje Klářinu akribii.
Klára je zvědavá, jestli tu cestu dolů budou i letos lemovat ty od housenek ožrané keře a mladé stromky, a jestli na úpatí na kopřivách zastihne záplavu oranžových perleťovců stříbropásků. Na to se těší především. Tím se teď bude zaobírat. Jenže to těšení už není stejné jako před hodinou. To těšení je ochablé a zchromlé. Nemá tu radost z perleťovců komu říct.
Konečně sebere odvahu a napíše redaktorce Marcele, že text odevzdá určitě pozítří. Výmluvu nevymýšlí. Stručný slib odešle. Zbývá jí přece dopřeložit jenom dvacet stránek. To zvládne. Musí!
Sebere batoh a sebe, zamíří vpravo k zalesněné cestě, když tu zaslechne nějaké zvláštní lomození anebo hudbu, lomoz, který měl být nejspíš hudbou, ale nevyšlo to. Rozhlíží se, nikde nikdo. Lomoz však sílí a blíží se. Klára zatřese hlavou, aby se ty zvuky, kdyby snad pocházely zevnitř, srovnaly, anebo vypadly, a pak se zaraženě vrátí k jedenáctému zastavení s tím statným Kristem na kříži, co si to mučednictví, jak se zdá, docela užívá, s vojákem obkročmo uvelebeným na jeho právě přibíjených nohou.
Klára stále nic nevidí, i když je kopec skoro holý, jen sem tam nějaké to křoví a borovice podél kamenité cesty. Sestoupí k osmému zastavení, k Setkání s Veronikou, balancuje na ochozeném skalním výčnělku a zdá se jí, že za zkřivenou borovicí konečně něco zahlédla. Dva muži, jeden dlouhovlasý v brýlích, druhý krátkovlasý v pruhovaném tričku a za ním další čtyři za veselého pokřikování vynášejí po strmé cestě jakousi nepravidelnou dřevěnou desku. A jako poslední kluk s ukulele, něco jim k tomu brnká, fragmenty písniček, co Klára nezná, anebo kluk na to ukulele neumí.
Klára mžourá do sluníčka a nejprve ji napadá, že to je ten nový Sofiin kuchyňský stůl. Anebo ten starý. Možná to celé spunktovala, a teď se za nejbližší kapličkou potutelně chechtá, že jí na to Klára skočila. Zatím ji Klára nikde nevidí, a tak jen přihlíží, jak rozjaření udýchaní muži s námahou vynášejí stůl kolem desáté kaple až na prostranství před centrální křížovou kapli a zvonici.
Klára se neschovává, jen se tak vystavuje životu a slunci, ostatně jako všichni motýli. Co taky chtít jiného? Klára se tam náhle octla s nimi. Všímá si, že stůl po celou dobu, co byl nesen, nebyl vůbec prázdný. Jsou na něm dva kulaté tácy s kostkami klobás, sýrů i plátků okurek a domácího chleba. A teď se na stole zjevují i čiré láhve nejrůznějších tvarů a velikostí. Dlouhovlasý muž z kapes vyloví členitou housenku skleněných štamprlat a s jedním míří taky ke Kláře:
„Tož dejte si s nama, děvčico. Je to naša tradica. Tradica vynášání stolu!“ praví rozjařeně dikcí Bolka Polívky. Možná se do něj schválně stylizuje.
„Tož pojďte ke stolu a pokřtěte ho s nama při slunca západu.“ Takhle snad ani tady nemluví, říká si Klára. Je tohle vůbec užívaný dialekt? Anebo nějaké divadlo, nějaká hra? A už by zuřivě gůglovala, být jinde, ale negůgluje, stojí, baví se.
„Však tomu stolu je dnes sotva jeden den. Včil dostal nožičky. Vidíte, ešče se nechá nosit!“ A zdejší Bolek Polívka zvedl proti slunci čirou láhev, kterou držel v ruce, Kláře bez ukápnutí nalil, pak ji se zdviženou flaškou objal kolem ramen a takhle spolu došli k čerstvě ohoblovanému stolu.
Za chvilku už znala všechny jménem a hladila ten překrásný dubový stůl, jenž zachovával nerovnosti stromu. Zvesela jej obcházela s prsty přimknutými k jeho rozvlněným hranám, aniž by jedinkrát klopýtly o ostrý hrbolek. Jako by byl z jediného kusu.
Čtení Mikulov 