Jeden z nejvýraznějších současných českých spisovatelů. Debutoval básnickou sbírkou Strychnin a jiné básně (2005), za kterou získal Cenu Jiřího Ortena. Je autorem románů Chyba (2008) a Mapa Anny (2014). Za povídkový soubor Zůstaňte s námi (2011) a román Únava materiálu (2016) získal ocenění Magnezia Litera za prózu. V Mikulově pobýval v říjnu 2018.
Yoko Ono v Břeclavi
Léto bylo letos strašné. Vtrhlo do města a všem tak trochu přeskočilo. Děti se koupou v morové kašně, pijí z vodotrysků, běsní jak migréna v hlavách alkoholiků, co posedávají už od rána na barových stoličkách v nábřežních čtvrtích a halucinujou z celé té tropické sezony. Dotýkat se zdí je jako dotýkat se těla, kontakt s budovami jako s něčím živým, útroby stižené horečkou, neobyvatelné útroby města. Škrtám celé dny ještě než vůbec začnou. Škrtám noci, které nepřináší žádnou úlevu.
Celý červenec jsem zpitomělý vedrem místo práce googloval snímky zasněžených velehor. Toužím po Norsku, po územích za polárním kruhem. Mrazivá rána ve svetru v mlhách kdesi uprostřed vřesovišť. To je život, který chci žít, říkám si během nekonečných odpolední vleže na podlaze, zatímco hodiny pozoruji, jak se v malém krasohledu na zlatém řetízku přesýpá sklo.
Začátkem srpna jsme utekli z města a zírali na mohutná oblaka prachu, která se vznášela nad vysušenými poli. Traktor kdesi na obzoru obdělával erodovanou zem, hlína za ním stoupala k nebi v kilometrových vírech. Tráva zežloutla, zhnědla, zešedla a pak na mnoha místach zmizela úplně. Vedro pozabíjelo zvěř. Podél cest výlisky žab, užovek a ptáků, čerstvé stopy v asfaltu, černé bubliny a vlákna, celý ten venkov plný sršňů a vos kroutících se v dutinách předčasně dozrálých, předčasně hnijících jablek. Toužím po životě před třiceti lety, kdy ještě jablka opadávaly na podzim, kdy člověku za chladných nocí křupaly pod botama v trávě, kdy neplatily plošné zákazy rozdělávání ohňů a v zahradách napitých večerní vlhkostí se pálilo ořechové listí.
Teploty klesly až začátkem října. Ale podzim nepřicházel. Po létě nastalo babí léto. Roční doby se zkazily. Přešlapovaly na místě. Ocitli jsme se v městečku jménem Mikulov u hranic s Rakouskem. Město s malebným zámkem na kopci a se silnicí lemovanou strip-bary pro Rakušany pod kopcem. Při pohledu ze silnice směrem k zámku je město nádherné, při pohledu ze zámku k silnici nevábné. Ta dvojakost mě něčím přitahuje. Jsme v samém srdci jihomoravské vinařské oblasti a chodíme na pivo do místní hospody v Zatáčce. Povídáme si zde s básníkem, truhlářem, těžkým kuřákem a vůbec mužem mnoha talentů Filipem, který nás za hluboké noci zve do svého domu porostlého psím vínem a pak ve svatém tichu pod renesnčními klenbami té prastaré budovy rozmlouváme o poezii a počítačových hrách. Říkám si, jak by bylo krásné tu zůstat, zastavit se, chodit po okolních kopcích mezi vinicemi, ztratit se v tom světě u hranic. To je život, který chci žít, říkám si. Všechna ta neznámá místa, všechny ty nečekané varianty života, Mikulov, Znojmo, Břeclav.
„Ty podívej, jako dobrý, jo, ale to je taková díra, že tos neviděl“ vysvětluje Filip svůj vztah k Břeclavi a mezi řečí hraje na vytřískaném laptopu UFO, srdcovou hru mého dětství, „tam bydlí pět a půl lidí, ale jezdí odtamtud vlaky do celé Evropy. To nepochopíš. Jediné vysvětlení je, že chtějí všichni zdrhnout… Kamkoliv.“
Na chvíli se odmlčí. Do nočního ticha slabě šumí psí víno za okny a jemně klape myš počítače, jak se Filip dostal do komplikovanější situace v boji s mimozemskou invazí.
„Jednou v noci se tam po perónu motala taková ženská,“ pokračuje, když se situace uklidní, „úplně ztracená, nějak blbě přestoupila na cestě do Paříže, nebo kam. Ty, co myslíš, kdo to byl?“
Znovu jen cvakot myši, rozmisťování jednotek, deratizace zamořené planety.
„Yoko Ono,“ pokýve hlavou, aniž by spustil zrak z displeje. „Yoko Ono v Břeclavi.“
Další měsíce se převalily blíž k zimě, ale zima nepřicházela. Prapodivný posun ročních dob, vyhnívání tradic a paměti. Evropská unie uvažuje o zrušení zimního času a já uvažuji ještě dál, o zrušení zimy vůbec. Nevím, jestli si toho kdo všiml, ale v centrální Evropě se už střídají jen dvě, maximálně tři roční doby. Odjíždím na sever a v plískanicích na mořských hrázích kdesi mezi Amsterdamem a nicotou toužím po létě, po dnech horkých k nesnesení. V nekonečných letištních halách čtu rozhovor s technologickým ředitelem Googlu – technologický ředitel Googlu mluví o vývoji samořiditelného auta a podivuje se, že necháme něco tak nedokonalého, jako je člověk, řídit auto. Podivuji se, že necháme něco tak nedokonalého, jako je člověk, řídit Google. K smrti toužím po době, kdy nebyl Google.
A znovu jako bych jen pootočil ten malinký krasohled. Každý sebejemnější pohyb mění celou strukturu, nové a nové ornamenty vykvétají se skřípotem, jako když se diamantem krájí tabule skla. Jsem kdesi v lesích, v hluboké rokli, kterou se valí potok a každý druhý strom je tu pět set let starý. Kdesi daleko v Čechách rostou mé dcery a já tady pluju v té skotské mlze, procházím se po stezkách vyšlapaných zvěří a v piktských jeskyních vykopaných někdy před začátkem času se hrbím jak lidoop. Po večerech sedím zabalený v dekách, sleduju oheň a piju kouř z lahve. Mlha se povaluje v domě, nedá se jí zbavit, nedá se vyvětrat, lepí se k předmětům i myšlenkám. Strašlivě toužím po slunci. Po lidech, před kterými jsem sem s takovou radostí utekl.
A pak mi konečně jednoho večera pod hladinou vody ve vaně, staré nejmíň pět set let – zatímco zadržuju dech, poslouchám všechen ten hukot krve v ušních bubíncích a pozoruju mlhu, převalující se nad hladinou – dojde, že skutečná definice štěstí je touha. Štěstí je nemít. A opravdu, najednou mě zaplaví pocit takového stěstí, že se ani nedá unést. Že se ho nedá dotknout, stejně jako rozmočených bříšek prstů, kterým se říká varhánky. A tak čekám co přijde, zadržuju dech, dokud můžu. A kolem mě všechno hučí. To se blíží budoucnost, napadne mě. To přijíždí vlak, na který osaměle ve tři ráno na zaplivaném perónu čeká Yoko Ono v Břeclavi.
Čtení Mikulov 