Jedna z nejvýraznějších současných českých prozaiček, publikovala časopisecky i v knižních antologiích řadu povídek, je autorkou románů Sentimentální román (2009), Mrtvý muž (2011) a Mona (2019). Za román Jezero (2016) získala řadu ocenění, mj. cenu za nejlepší evropskou prózu či Magnezii Literu za knihu roku. Byl dosud přeložen do bezmála 20 jazyků. V Mikulově četla v květnu 2019 v Galerii Závodný s hudebním doprovodem svého manžela, hudebníka Adriana T. Bella. Na rezidenční pobyt přijela do Mikulova začátkem listopadu 2019.
Dvě etudy z života šlechtičny
Židlochovice
„Matko,” řekl František Josef se vší vážností svého šlechtického stavu.
Kněžna se nepatrně usmála.
„Můžeme?”
Jistě že můžou, vždyť ten let byl tak zpožděný jen proto, že musela sama z barevného taftu montgolfiéru ušít. Dlouhé pruhy karmínové a nebesky modré látky ozdobené zlatým lemováním se sbíhaly u otvoru v kupoli balónu jako cestičky divoké zvěře u lesní studánky.
„Začněmež.”
Kněžna Marie Kristýna si přitiskla pěst na půvabnou hruď a cítila, jak silně jí buší srdce. Měla na sobě vycházkové šaty ve stejných barvách jako horkovzdušný balon, aby bylo zjevné, jak moc jí na tom záleží, jak moc je s tou věcí osobně spojena. Ludvík XIV. s Marií Antoinettou nechali loni bratry Montgolfiery ve Versailles vypustit ten vynález s kachnou, ovcí a kohoutem na palubě. Stroj se vznesl do výše a zase přistál, i s živými zvířaty v koši. Bylo to tak vzrušující, člověk na prahu nového věku objevů! Kněžna Marie Kristýna chtěla ten zázrak ukázat i svým přátelům a poddaným na židlochovickém panství.
Byl teplý záříjový den. V zahradě se shromáždila řada diváků, smetánka i služebnictvo. Také několik zapálených vědců, které si kněžna vydržovala. Tadeáš Haenke, přírodovědec, kterého kněžna výrobou montgolfiéry pověřila, kývnul. Pan farář z místní farnosti s tím ďáblovým vynálezem nechtěl mít nic společného, a tak nad košem vznášedla kněžna sama udělala křížek.
Tadeáš Haenke s námahou vložil do koše kovovou nádobu s doutnajícím uhlím. Jeden uhlík vyletěl a propálil mu dírku na brokátové vestě. Haenke tiše zaklel.
„Ještě tu cedulku,” pravil.
Kněžna z velké kapsy ukryté v útrobách svých šatů vylovila dřevěnou tabulku, na které bylo česky a německy napsáno: Tato montgolfiéra i cedulka jsou majetkem rodiny Dietrichsteinů. Nálezci, který cedulku navrátí na židlochovický zámek, bude vyplacena odměna třiceti zlatých. Vložila cedulku opatrně do koše. Uhlíky vydávaly silný žár.
Kněžna ustoupila a dotkla se ramene svého syna. Tadeáš Haenke vhodil na uhlíky náruč sena a pokynul dvěma komorníkům, kteří balon přidržovali lany, aby pomalu pouštěli. Z koše vyšlehl plamen, tkanina balonu se napnula a celý stroj se vznesl rychleji, než to kdokoliv čekal. Diváci zahučeli úžasem. Někteří se křižovali.
Pruhovaný balon se jim rychle vzdaloval a za chvíli už byl tak malý, že ho šlo stěží rozeznat. Západní proudění ho unášelo pryč. Kněžna stiskla synovi předloktí a vzrušeně zašeptala: „Teď se nám před očima odehrává pokrok, vidíš?”
Syn s doširoka otevřenýma očima přikývl.
Když balon přistál o patnáct minut později v nedaleké vesnici na návsi, seběhli se všichni vesničané. Po krátké poradě tu čertovinu rozdupali na kousky a co nerozdupali, to rozbili sekyrami. Lesklý taft z pláště balonu si rozdělily ženské ve vsi, a pak na tancovačky chodily všechny v šatech stejné barvy – blankytné a karmínové, se zlatým lemováním.
Mikulov
Mineralog Ignác Born vzrušeně pobíhal mezi nerosty, které kladl do nově postavené vitríny, až mu paruka na hlavě poskakovala.
„Můžeme pokračovat, madam?” zeptal se kněžny, a ta s úsměvem přikývla.
„Exponát číslo 18: Fosforeskující blejno.”
„Blejno?”
„Ano, odborně řečeno sfalerit. Při drcení nebo tření ve tmě světélkuje. Můžete napsat sfalerit.”
„Napíšu blejno.”
„Dobře, exponát číslo 19: labradorský kámen ze země Eskymáků. Číslo 20: jaspisový křemen zvaný egyptský, jehož jedna půlka je dutá a obsahuje kuličkový chalcedon. Egypt, velmi vzácný.”
„Diktujete moc rychle, příteli,” ohradila se kněžna.
„Ach promiňte, víte, jak jsem rozrušen. Tohle je přece sen každého osvíceného vědce. Zkusím zpomalit. Číslo 21: Umíte značku Měsíce, madam? Výborně, tak udělejte značku Měsíce, protože toto je nerost stříbra. Často na hranách otupené a opatřené ostrými hroty krystaly plavé rudy v třístěnných pyramidách, s chalkopyritem, chal-ko-py-ri-tem, tak, krystaly křemene a šedou horninou. Velmi krásný, z dědičné štoly Francisci v Sedmihradsku.”
Kněžna zatřepe rukou, aby si uvolnila zápěstí.
„Však my ty neřády zkatalogizujeme!” zasmála se.
„Milostivá paní, toto je nejhodnotnější sbírka minerálů v rakouských zemích. Je mi ctí se na ní podílet. Dále,” zamračil se Ignác Born, „exponát číslo 22: zub žraloku podobné čeledi, třícípý. Tournay ve Flandrech. Exponát číslo 23: zvápenatělý zádový obratel. Bruck an der Leitha. Máte? Exponát 24: zvláštní otisk, jak se zdá, Venušiny mušle, žluté barvy, Mikulov.”
„Můžeme si udělat pauzu, drahý Borne?”
„Madam, vaše sbírka má přes dva tisíce exponátů. Zkatalogizovat je potrvá… Ale jistě, že můžeme udělat pauzu.”
„Přece nám to neuteče.”
„Ale prvenství nám uteče. Totiž vám.”
„Milý příteli! Jde nám o prvenství či o poznání?”
Ignác Born si odkašlal a už neříkal nic.
„Milý Borne, měla jsem za to, že posláním vaší lóže je konání dobra a vědecký pokrok,” usměje se kněžna.
Born mlčel. Už dlouho si myslel na uspořádání císařských mineralogických sbírek Jejího Veličenstva císařovny Marie Terezie a věhlas, který by doprovodil jeho úspěch v Mikulově, mu v tom měl napomoci.
„Ráda bych se teď odebrala do fyzikálního kabinetu a věnovala se zkoumání elektrických jevů. Budete mi prosím nápomocen?”
„Samozřejmě, madam.”
„Připravíte tedy leidenské láhve?”
„Jistě.”
„A Geislerovu trubici bych také ráda pochopila.”
„To vám rád vysvětlím.”
„Ty elektrické jevy jsou tak vzrušující!”
„Ano, madam.”
„Tuším, že z jejich zkoumání vyplyne mnoho dobra.”
Ignác Born se zahledí z okna na pálavské vrchy.
„Ano, madam, a bude to díky vaší velkorysosti a odvaze.”
Mikulovský zámek byl první budovou na Moravě s instalovaným hromosvodem.
Kněžna Marie Kristýna z Dietrichšteina vybudovala pro fyzikální experimenty kabinet vybavený všemi potřebnými přístroji. Tento fyzikální salon však po smrti kněžny postupně zlikvidoval zámecký personál „jako mašiny, které již nejsou více k užitku.” Z kněžnina fyzikálního kabinetu v Mikulově tak nezbylo téměř nic.
František Josef kníže Dietrichštein, syn Marie Kristýny, chtěl s úctou k práci a intelektu své matky uchovat její pozůstalost, kterou poslal z Vídně, kde kněžna prožila poslední roky života, na mikulovský zámek ve dvou truhlách. Ty obsahovaly korespondenci, sbírku rytin, chemická pojednání a kuchařku s léčebnými recepty, návody k výrobě barev na sklo, katalogy minerálů, kněžnin herbář či lávové vyvřeliny a součástky různých instrumentů. Obsah truhel se však dostal do rukou dětem komorníka, které si s ním rády hrály, a tak se z nich nic nezachovalo.
Ignáce Antonína Borna povolala císařovna Marie Terezie do Vídně, aby zde uspořádal císařské sbírky, a jmenovala ho dvorním radou.
__________________________________________________________________________
Marie Kristýna z Dietrichšteina (1738-1788), rozená Thun-Hohenštein, manželka knížete Jana Karla Dietrichšteina. Tato u dvora vysoce postavená dáma je považována za jednu z nejpozoruhodnějších dam monarchie konce 18.století, ať již pro své výjimečné vzdělání, orientaci v současných filozofických proudech a hospodářských teoriích, tak i pro svůj zájem o přírodní vědy.
V Mikulově kolem sebe vytvořila okruh osvícenských vzdělanců.
Čtení Mikulov 