Alexej Sevruk: Mikulovské deníky

Slavista, redaktor, překladatel a spisovatel s ukrajinskými kořeny Alexej Sevruk pobýval v Mikulově v prosinci 2020. V online pořadu četl ze svojí povídkové sbírky Divadlo tančících loutek a z aktuální, dosud nepublikované tvorby. V rozhovoru s Petrem Šestákem představil svoje překlady a obecně současnou ukrajinskou literaturu a její nejvýraznější autory, kterým vyšly texty v češtině. Alex se věnuje také běhu na dlouhé tratě a mohli jste ho spatřit, jak trénuje mezi vinicemi nebo na Svatém kopečeku. (viz selfie z jeho soukromého archivu)

Středa. Mikulov. Den nula. Za měsíc budou Vánoce.

Přijel jsi lehce po třetí, osobákem z Břeclavi, který byl na nádražní tabuli avizovaný vtipnou (jak se ti zdálo) hláškou Znojmo – VPŘEDU – Hrušova. Intuitivně ses vydal do centra, do kopce, a než se za tebou zaklaply hotelové dveře, venku už se skoro setmělo.

Městský penzion Mikulov je renesančně vyhlížející dům kousek od Náměstí. Do pokoje se jde z vnitřního dvora, rovnou z pavlače, na opačné straně pokoje je východ na prostornou terasu s arkádami, přes které lze sledovat Svatý kopeček a jeho proměny v závislosti na době a počasí. Terasa vede do sousední opuštěné reynkovské zahrady a jindy, v jiném ročním období, by se tu celkem dobře sedělo. Najdeš zde pár křesel a kulatý kovový zahradnický, až kavárenský stolek. Ten dáš dovnitř, aby se kov zahřál. V příštích dnech ti bude sloužit jako psací stůl. Taky tu jsou dva popelníky. V jednom z nich objevíš nedopalky. Hrst tlustých žlutých čvaňáků, nervózně dokouřených téměř až k filtrům. A mezi nimi několik dlouhých slimek, způsobně zamáčknutých centimetr od filtru. Napadne tě, že tu někdo musel mít romantické dostaveníčko. Nakonec, ze dvou jednolůžkových postelí se rázem dá udělat jedna dvoulůžková. Jsi v centru pohádkově krásného starého města, dokonale sám, ve své slonovinové věži téměř zcela izolovaný od veškerých vnějších vlivů. Vše na dosah, ale nikdo a nic tě tu nenajde. Snad jen vyzvánění hodin, doléhající z blízkého kostela, ze kterého získáváš představu o čase. Ideální místo pro poustevníky i pro milence.

U bankomatu s překvapením zjistíš, že si nepamatuješ pin od karty, kterou jinak používáš aspoň tři roky. Jako by těch informací a podnětů najednou bylo moc a to nové vytlačuje z hlavy staré věci. Přemazává je a nahrává sebe. Včas vstát, koupit jízdenku, přestoupit, nezapomenout sbalit si to i ono, myslet na svou práci, na své psaní, na účel své cesty, vyrazit ne déle než v devět, jinak to nestihneš, podívat se na mapy, dobít si mobil, vybrat hotovost, nařídit si budík, příliš nemyslet na to, o čem píšeš, musí ti to jít samo, říkáš si. Hlavně žádná křeč, přirozené plynutí příběhu, mechanické tkaní textů, jako kdysi ženy z tvého rodu tkaly našedlé plátno s drobnými uzlíky. Nepřemýšlej, co jsi chtěl říct tím či oním, neptej se, kdo to bude číst, vůbec se neptej tak blbě. Nemysli. Měj v hlavě dokonalé prázdno. Nestrukturovaný chaos, nad nímž se tvůj duch bude vznášet jako nad propastí a nad vodami.

Jdeš najít nějaký obchoďák, kde zaručeně berou karty. Zahlídneš žluté logo německého řetězce, vydáš se k němu zkratkou a po eskapádě na jakémsi staveništi se už brodíš blátem přeorané hlíny. Vracíš se zpět. Zachrání tě vietnamská večerka, kterou překvapivě objevíš na Náměstí, hýřícím vánoční výzdobou. Kupuješ zde červené víno (litr za 59,-). Víno je rozlévané na Slovensku, avšak italské. Ano, jsi tu na jihu, ve vinařské oblasti. Úplně cítíš ten středomořský piniový ráj, popsaný všemi těmi slavnými borci od Danteho po Borkovce. I to subtropické peklo, připomínající nudapláž, plnou perverzních gerontů. A zámek, který se ztrácí v soumraku a v mlze, jak na obrazech německých romantiků, ten zámek, který je vidět odevšad, ale jenom čert ví, jak se k němu jde, ten tě zase zavede myšlenkami k jednomu anonymnímu c. k. zeměměřiči. Všechno do sebe zapadá, vše je tu najednou povědomé. Cítíš se tu pohodlně. Jako všude tam, kde se jih potkává se severem.

Pátek, Mikulov, den druhý.

Mýlil ses, když jsi myslel, že se tu schováš před světem. Před tím dnešním světem, propojeným toky zboží a dat, se asi schovat nedá. Včera tě vzbudil telefonát z autodílny ve Staré Boleslavi. Je to už měsíc, co se ti na dálnici těsně před Prahou rozsvítila kontrolka ve tvaru autobaterie. Následovalo několikahodinové čekání na odtahovku, na potemnělé krajnici, u neosvětlené feldy, která se rozkymácela pokaždé, když kolem prosvištěl kamion. A teď, když jsi přijel na druhý konec republiky, ti volají, že auto je hotové, můžeš si ho vyzvednout. Bezva.

Dnes ti zase volala jakási Aneta nebo Adéla z Amnesty International. Poděkuje za jakýsi příspěvek a chce probírat možnosti další spolupráce. Utneš ji s tím, že za chvíli ti začíná online výuka, což je ostatně pravda. Po letech manželství a pracovního poměru na plný úvazek sis osvojil dovednost reagovat na budící telefonáty přesvědčivým bodrým hlasem.

Včera jsi udělal deset tisíc znaků s mezerami. Snažíš se oddálit ten okamžik s chapadlem, ten by měl být ústřední, kulminační, a tak ho oddaluješ jako orgazmus. I když už ji máš do detailů promyšlenou, tu pasáž, kdy malá holka v plesových šatech začne zničehonic skandovat svým dětským hlasem: „Cha-pad-lo!“, to bude zlomový bod, od této chvíle všem bude jasné, že tvůj text má ve skutečnosti mnohem temnější vyznění, než jak to na první pohled vypadá. Pak už to půjde jen z kopce. Mladá maminka se pozvrací přímo do kočárku a z opilého muže na rohu ulice, který cosi nezřetelně mumlá, vyleze tlustý bílý červ, který obratně sklouzne po betonovém rigolu, jako kdyby veškerá okolní architektura byla projektována speciálně pro jejich druh. Ve své hlavě jsi to napsal a seškrtal snad tisíckrát.

Z východu slunce zase nic nebylo. Svatý kopeček je už od noci pokrytý mlhou. Ani trochu se ti do ní nechce.

Mikulov. Den třetí. Sobota.

Je poledne. Spát jsi tedy včera oproti svým původním plánům dřív nešel. Díval ses na Apocalypse NOW a popíjel u toho víno. Dnes jsi ale oběhl a vyběhl Svatý kopeček, konečně máš představu, jak to tam vypadá. Jestliže víno je instantní Jih, běh je instantní turistika. Člověk toho v relativně krátkém čase spoustu uvidí a zví. A že k vidění je tu toho vskutku dost. Zdánlivě nekonečné vinice se táhnou až k obzoru – ale jen do té chvíle, než spočineš na vrcholku. Rovné řady holých keřů jsou krásné až strašidelné. Jako by se v nich mohl ukrývat vrah. Hadroví strašáci vypadají jako mrtvoly, naražené na kůl, vpletené do kola, pověšené a pro výstrahu vyzdvižené vysoko nad popraviště, aby byly dobře vidět. V zalesněném porostu podél cesty vidíš betonový bunkr, v dáli druhý, a ten pohled tě zprvu poněkud překvapí. No jistě, pohraničí. Nárazníkové pásmo. Jih se tu potkává se severem, nesmlouvavě tu do sebe naráží. Ze sklípků ve stráni doléhá zápach zkvašených hroznů. Kousek dál tě to praští do nosu o něco mocněji – ve škarpě se valí vyždímané hrozny, zbytky po vylisování vína. Později zjistíš, že se z nich dá vypálit grappa. Lom, do kterého by ses nejraději ponořil. Vinice. Vinice.

Ale mlha už je pryč. Západ slunce tě dostihne na Kopečku. Jeho paprsky se mazlivě otírají o břidlicové stěny bělostných svatyň. Trochu postojíš v tom okolním reji masek, roušek a ústenek. Pak nejkratší cestou seběhneš do města. Jen co se za tebou zaklapne masivní branka, rozsvítí se pouliční světla a zbytek prostoru mimo výseče jejich kuželů se rozplyne ve tmě.

Zapálíš svíčku, abys uctil své předky, zemřelé během Hladomoru na Ukrajině. A jak se stíny od svíce rozkomíhají po stěnách tvé pracovny, tvé ložnice, poustevny, cely a slonovinové věže, najednou cítíš, že tu jsou spolu s tebou. Mluvíš s nimi, i když ti neodpovídají. Přinejmenším ne tak, jak se normálně odpovídá, když mluvíš s živými lidmi. Ale cítíš jejich podporu. V noci od zalesněného kopce slyšíš houkat sovu. Sleduješ, jak se na obloze za kopečkem pomalu vynořuje souhvězdí Orionu – nejdřív jeden opatrný růžek, postupně pak celý ten motýl, který rozvážně přelétá noční oblohou a pomalu zase mizí za střechou přilehlého stavení.

Úterý, den šestý a předposlední.

V neděli ses cítil vyčerpaně. Naložil sis další běh. Musel jsi ty strašáky vyfotit. A další víno. Přemýšlel jsi, pátral ve své hlavě, co bys tak ještě z ní vytěžil, vyždímal a vylisoval, vypálil, vydestiloval a nalil do flakonu svého textu. Sjížděl jsi blogy, Wikipedii a staré kroniky. Povídal si po telefonu se svými blízkými, jako bys od nich očekával nějakou radu, pomoc či snad přímo záchranu.

Zato včera sis přivstal, takže už před polednem jsi seděl u počítače a do tří jsi napsal svou denní normu (pravda, musel jsi z původní normy dost slevit). Tentokrát se to však obešlo bez výčitek, že píšeš málo, nesrozumitelně a o ničem, takže ti to krasobruslení šlo lehce. Ve dvou odstavcích jsi shrnul historii regionu a přiblížil život nižší šlechty v království Kárie. Ve tři jsi vyběhl. Zalesněný kopec. Vinice. Lom. Zase vinice. Tma.

Přijel Petr, tvůj kurátor, koordinátor, zástupce hostitelské instituce, spisovatel, cestovatel, učitel a dobrodruh, moderátor tvého čtení, tvůj průvodce Mikulovem, kumpán a kamarád. A to znamenalo, že teď jsi mohl s klidným svědomím odložit své psaní a začít se chystat na zítřejší čtení. Znamenalo to také konec levného italského vína a v neposlední řadě konec tvé samoty. Byl jsi najednou jako Robinson Crusoe, který téměř už zapomněl mluvit, a když se opět dostal mezi lidi, rozpomínal se na všechna ta dávno nepoužívaná slova, jejich skryté významy a kontexty, na dotyky jazyku na patře, na vibraci hlasivek, na chuť, kterou písmena zanechávají v ústech. Druhého dne, při čtení, vysílaného online z prázdného městského kina, se ti to všechno bude náramně hodit.

Jako mávnutím kouzelného proutku jste se přemístili do jednoho s těch pověstných sklípků, co má svou autonomní studnu a snad ještě románské základy. Bylo v tom něco prvobytně atavistického, jak jste tam stáli kolem sudu, ve střídmé a nepočetné, leč veselé panské společnosti. A jak tak hostitel, truhlář, hudebník a sběratel jelenů, vám koštýřem doléval různé pálenky, uvědomil sis, že tenhle skleněný nástroj takhle zblízka, a navíc při činnosti vidíš snad poprvé.

Další mávnutí proutku vás přenáší na večeři, kterou připravila Petrova kamarádka. Z venkovní terasy pozorujete světla rakouských měst, která, jak se zdá, už se vznáší nad horizontem, probíráte historii regionu, vzpomínáte s hostitelkou na společné kamarády a známé, a že jich, jak zjišťujete, pár máte, zatímco z černého nebe začne najednou padat sníh. Je tu prosinec a zima je dlouhá.

Napsat komentář