Fotografka Marie Tomanová vyrůstala v Mikulově, vystudovala malbu na brněnské Fakultě výtvarného umění. Po studiích odešla do Spojených států, kde se začala úspěšně věnovat fotografii. Upozornila na sebe mimo jiné knihou portrétů newyorkských teenagerů Young American nebo fotografickou sérií It Was Once My Universe, ve které reflektuje osobní téma návratu do Mikulova.
Následující rozhovor Marie Tomanové s Petrem Šestákem je přepisem zvukového záznamu pořízeného na balkóně Městského penzionu Mikulov v průběhu Mikulovského výtvarného sympozia „dílna“ 2021, jehož se zúčastnila jako hostující umělkyně. Její fotografickou práci vytvořenou během sympozia můžete v rámci expozice letošní „dílny“ zhlédnout do konce října v prostorách zámku.
Mikulov býval středem mého světa
Chodila jsi v Mikulově na gymnázium, tušila jsi už tehdy, že budeš dělat umění, inspiroval tě k tomu někdo?
Na gymplu nás učila výtvarku paní Červená. Všichni se jí báli, ale byla úžasná. Pravidelně s námi jezdila na výstavy do Vídně. Díky ní jsme měli možnost se seznámit s autory jako Egon Schiele a spoustou dalších. Pamatuji si, že mě výtvarka bavila asi ze všech předmětů nejvíc. Paní Červená se s tím moc nepárala, klidně ti řekla: „Ale to je strašný, vůbec za mnou nechoď!“ Ale ten předmět pojímala hodně zajímavě. A taky jsem včera na autorském čtení v Nároďáku potkala pana Křivánka, ke kterému jsem chodila od útlého mladí na výtvarku do ZUŠ. Tam mě to taky hodně bavilo, protože se tam dalo dělat všechno, od pracování s hlínou, až po pastely, kresbu, malbu. Já jsem si později uvědomila, že ve všech hodinách, ať už to byla čeština nebo matika, jsem si pořád něco kreslila do sešitu. Takže když jsem se potom musela rozhodnout, kam půjdu na vysokou, výtvarka byla jednoznačná volba. U nás v rodině jsou všichni učitelé, takže mě ani nenapadlo hlásit se jinam než na pajdák. Tam mě přijali na bakalářské studium do Brna. Já jsem snad ani netušila, že existuje nějaké FaVU nebo pražská akademie, to bylo od toho našeho Mikulova všechno strašně vzdálené. Ani jsem si nemyslela, že bych se na nějakou takovou školu mohla dostat.
Proč jsi se tak podceňovala?
Když jsem se chystala na přijímačky, tak jsem chodila ještě k jednomu pánovi na kresbu tady do Hlohovce, který mě učil techniku kresby. Kreslila jsem takové ty koule a krabice a zátiší. Když jsem to před přijímačkama doma rozložila na zemi máma na to nedůvěřivě koukala a říkala: „Ty si myslíš, že se dostaneš?“ U nás v rodině žádní umělci nejsou, všichni učí jazyky. Učitelství je jasně daná profese, umění pro ně bylo neuchopitelný a téměř abstraktní.
A jak vnímají tvoji uměleckou práci dneska, mají už větší pochopení?
Já jsem zrovna dneska byla na kávě se sestrama a ony se mě ptaly: „Co vlastně v tom New Yorku pořád děláš? To si jenom vytiskneš fotky a je to?“ Tak mi došlo, že vlastně vůbec nemají představu, kolik je zatím práce, živit se jako umělec, prosadit se, pracovat na projektech, dělat výstavy. Je tam nejen ta tvůrčí činnosti, ale taky spousta neviditelné mravenčí práce, včetně třeba různé administrativy.
Mohla bys tu mravenčí práci trochu přiblížit?
Já jsem letos podepsala víc smluv než kdy předtím. Třeba jen příprava na moji účast na fotografickém festivalu ve francouzském Arles trvala od loňského prosince teď do června. Spousta komunikace, příprav, papírování. A já takovýchto projektů jedu několik naráz. Do toho jsme třeba chystali novou knížku New York New York, což je zatím můj největší projekt, ve velkém nakladatelství. Já jsem na knize pracovala z New Yorku, grafického designéra jsem měla tady v Česku, nakladatelství sídlí v Berlíně, tisklo se to v Itálii. Bylo náročné všechno propojit, ale věřím, že to stálo za to, protože kniha se bude distribuovat po celým světě. Na podzim taky chystám velkou sólo výstavu. A do toho máš takové ty běžné každodenní práce, třeba focení pro časopisy. Je toho opravdu hodně a není lehké tu neviditelnou práci ostatním vysvětlit.
Přiblížit místním svět umění, to by myslím mělo být jedním z hlavních cílů Mikulovského výtvarného sympozia „dílna“, kvůli kterému jsi sem přijela tentokrát. Setkala ses se sympoziem v době, kdy jsi v Mikulově vyrůstala?
No jasný, to byla nejlepší akce celého léta, na kterou jsem se vždycky hodně těšila. Zajímalo mě, kdo jsou ti umělci, co dělají. Moje rodina původně bydlela ve Valticích, do Mikulova jsme se přestěhovali, když mi bylo dvanáct a začala jsem chodit na „malý gympl“. Tady jsem se později potkala s Míšou Vrbkovou a Markétou Horváthovou, což byly moje nejlepší kámošky. Umění je taky zajímalo a tak od patnácti let jsme na akce sympozia pravidelně chodily. Skvělá byla ta osobní setkání, že jsme se mohli někde ve sklípku nebo u Brichtů na zahradě bavit s umělci a nahlédnout do úplně jiného světa. Vždycky se diskutovalo o zajímavých tématech, velkých myšlenkách. Bylo to úplně něco jiného, než se řešilo v okruhu, ve kterém jsem se v Mikulově běžně pohybovala.
Jak se ti podařilo se dostat do okruhu umělců na sympoziu?
S Markétou jsme jako brigádnice vždycky v létě pracovaly v palačinkárně a umělci tam chodili na kafe. Tam jsem potkala během těch let spoustu zajímavých lidí. Navíc umělci jsou během toho měsíce, kdy probíhá sympozium, ve městě intenzivně přítomní. Když se o to člověk zajímá, tak ho to nemůže úplně minout. Sympozium pro mě bylo opravdu zásadní inspirací a k těm lidem, co sem jezdili jsem vždycky hodně vzhlížela. To byly velké umělecké osobnosti. Takže teď když jsem na letošní ročník byla sama pozvaná jako jeden z umělců, byla to pro mě velká věc.
Takže bys řekla, že setkání s mikulovským sympoziem bylo pro tvoji dráhu určující?
To rozhodně. Když jsem se potom dostala na tu „velkou výtvarnou školu“, na FaVU, tak si pamatuju, jak jsem šla po mikulovském Náměstí s hodně povzneseným pocitem: „Tak, teďka už jsem taky ten umělec!“ A to jsem měla právě spojené se sympoziem a s výtvarníky, kteří sem jezdili. Myslím, že sympozium má dobré renomé, je to krásný projekt města. Sice jsem měla možnost vidět jen část, ale Mikulov musí mít za ty roky úžasnou sbírku.
To je právě trochu problém, že by se sbírka mohla veřejnosti ukazovat víc, město by mohlo zapůjčovat díla jiným institucím. Dílčí snahy tu jsou, ale koncepční zacházení se sbírkou zatím chybí.
Nejen, že by se ukazovat mohla, ona by se ukazovat měla! Za ty roky sem přijelo tolik zajímavých umělců a těch kvalitních děl tu musí být strašně moc.
Ale vraťme se ještě k tvým studiím. Nakonec jsi se dostala na FaVU, tu vysněnou velkou uměleckou školu. Teď už jsi bohatší i o zkušenosti z velkého světa, máš pocit, že to byla dobrá příprava na uměleckou dráhu?
No, studovat na český vyloženě umělecký škole je sice skvělý – maluješ si, vedeš bohémskej život. Ale to bohémský pojetí člověka vůbec nepřipraví na realitu být umělec. To je z velké části taky práce a byznys, je těžké to nastavit tak, aby sis tím vydělal na živobytí, prosadil se, byl vystavovaný. Už jsme se o tom bavili, není to jen ten tvůrčí proces, ale důležité je třeba taky umět díla instalovat, vědět, jak svoje věci prezentovat. Výstavy a publikace jsou pro mě to nejdůležitější, chci, aby tu moji práci někdo viděl, reflektoval. Ale na těch našich školách, alespoň podle mojí zkušenosti, se toho uměleckého provozu studia vůbec nedotkly. Takže vyjdeš ze školy, jseš hozenej do vody a vůbec nevíš, co s tím. Já si můžu malovat někde sama pro sebe, ale to nikam moc nevede. Osobně si myslím, že ta příprava by měla být v tomto směru mnohem praktičtější, nejen tvořit, ale umět třeba napsat text k výstavě, vědět, jak oslovovat kurátory, co všechno je za práci kolem výstav, jak si dělat PR, jak vypadají smlouvy, které se umělce týkají, vědět něco o autorských právech a tak dále. Učit se tohle všechno za pochodu je velmi náročné. A když člověk funguje na mezinárodní úrovni, tak je to ještě těžší, protože trochu jiný právní systém mají v USA, jiný ve Francii nebo v Británii.
Když jsme narazili na tvoje působení na mezinárodní umělecké scéně, jak v zahraničí funguje značka Mikulov nebo Česká republika? Má to nějaké výhody pocházet ze zapadlých končin, jejichž název třeba v Americe nedokážou ani pořádně vyslovit?
Trochu výhoda to asi pro mě je. V předmluvě k mojí první knížce napsal Ryan McGinley, že being Czech is my superpower (být Češkou je moje superschopnost, pozn. red.). Když se třeba potkávám s mladými Newyorčany, které dlouhodobě fotografuju, tak si s nimi vždycky nejdřív popovídám, abychom se trochu sblížili, než začnu fotit. A když jim řeknu odkud jsem, tak většinou moc nemají představu, nemůžou si mě nikam zaškatulkovat a díky tomu nemají vůči mně žádné předsudky. Často je můj původ zaujme a chtějí se dozvědět víc. Občas narazím na výjimku, protože spousta mladých Američanů jezdí do Prahy na stáž na FAMU. Většinou ale o Česku vůbec nic neví, což mi vlastně dost pomáhá.
Teď je tu s tebou tvůj americký manžel Thomas, jak vnímá Mikulov on?
Já vždycky všem říkám, že jsem z malého historického městečka. On Evropu zná, takže si představoval nějaké standardní středoevropské maloměsto. Byl ale překvapený, jak je to tady krásný, ale taky trochu buržoa, kafe tady stojí zhruba stejně jako v New Yorku. Takže se mi směje, že to není jen tak nějaký malý městečko, ale vlastně opravdu krásný místo a vlastně významný turistický letovisko Moravy.
Ale z opačné strany, jak se tvoje mikulovské okolí dívá na tvoji práci, máš nějaké ohlasy? Třeba tvoje první série jsou autoportréty, často akty, kde odvážně pracuješ se svým tělem. Nebo tvoje knížka Young American i aktuální New York New York obsahuje portréty výrazných mladých lidí, kteří se velmi rozmanitě a na naše poměry hodně odvážně stylizují. Co na to v Mikulově říkají?
Já vlastně zase tak moc reakcí z mého mikulovského okolí nemám. Série autoportrétů vlastně ani v Česku nebyla vystavována. Ale třeba mámě se určitě víc líbí ty portréty mladých lidí než moje akty! Moji blízcí vnímají zase úplně jinak sérii fotografií It Was Once My Universe, která vznikla po mém prvním návratu a kde je zachycené místní prostředí. V těch fotkách je zaznamenaná spousta vzpomínek. Je to takový ten magický Mikulov v období Vánoc. Bílí koně pobíhají ve sněhu, zasněžené město, mámy svatba na zámku, jídlo, cukroví… Naše vnímání Vánoc jako času, kdy je rodina pospolu, je hodně unikátní, to v Americe není, tam jsou tyhle svátky mnohem komerčnější.
Mohla bys trochu vysvětlit název série It Was Once My Universe, tedy „Tohle kdysi býval můj svět“?
Předtím, než jsem jsem odjela, tak opravdu ten Mikulov pro mě byl středem světa. Tady jsem měla nejlepší kamarády. I z vysoké jsem se sem každý víkend vracela, pařili jsme s Markétou, s Míšou, s Habošem a se všema ostatníma. Byl to prostě pro mě ten domov a mám ho dodnes spojený s těmi divokými časy mládí. A do toho přišel šok z návratu po letech, vlastně určitá konfrontace mládí a dospělosti. Člověk dospěje, přijede sem a vidí, že i ti kamarádi nějak dospěli a je tu jiná energie.
To znám i z vlastní zkušenosti, rodné město, ze kterého jsem odešel, mám spojené nejen s prostorem, ale taky s určitým časem, mimo který už pro mě vlastně neexistuje.
To určitě. Zpětně mi došlo, že jsem fotografovala vlastně už tehdy, ale vůbec jsem s tímhle mediem neměla žádné ambice. Studovala jsem malbu a ani by mě nenapadlo, že bych se mohla stát fotografkou. Ale fotila jsem od chvíle, kdy jsem měla první telefon s foťákem, což bylo v roce 2005, až do roku 2011, kdy jsem odjela do Ameriky. Takže mám velký archiv fotek, kde je zachycené úplně všechno, co se tady dělo. Všechny moje lásky, rozchody a milence a všechno možný. Je to hodně osobní série. Tenkrát ještě nebyly sociální media, člověk to fotil jen pro sebe, nikam se to veřejně nevěšelo, nebylo to vyšperkovaný, aby člověk vypadal, jako že je úžasnej a krásnej. Bylo to o té surovosti života, o vzpomínkách, o momentech. Takový byl Mikulov, ze kterého jsem odjela. Bylo to hodně intenzivních pár let, kdy jsem se pohybovala v úzké skupině přátel. Ze dne na den jsem to opustila a odjela do Států. Když jsem se po těch osmi letech vrátila, byl to obrovský náraz. Zjistila jsem, že ten Mikulov, který jsem znala, už není.
Takže ty jsi vlastně byla fotografka ještě předtím, než jsi to o sobě sama věděla.
To mi právě říkala jedna kurátorka z bostonského muzea, přišla se podívat na výstavu, viděla tam ty fotky a říkala: „Ty jsi byla fotografka už tenkrát!“ Takže něco na tom je.
Určitě jsi měla nějaký cit, jak se říká „fotografické oko“…
Myslím, že nejdůležitější je vášeň, touha zachytit ty momenty. Pro mě bylo strašně důležitý všechny ty vzpomínky sbírat.
Takže ty nejstarší „mikulovské“ fotografie už jsi někde prezentovala, chystáš s nimi nějaké další projekty?
Společně s mým manželem Thomasem Beachdelem, kunsthistorikem a kurátorem, jsme se do mého archivu doslova ponořili. Výběr byl prezentován v minulém roce na výstavě v Berlíně. Sérii jsem nazvala Live For The Weather a určitě s ní chci dál pracovat, protože zachycuje právě kontinuitu toho, jak ten svět mládí se konfrontuje s tím, co přichází s dospělostí. To mi přijde zajímavé.
Dovolit sám sobě víc
Mikulov se pro tebe hodně změnil, ty jsi se změnila. Přemýšlelas někdy nad tím, co by z tebe bylo, kdybys ten velký krok – odjet do zahraničí – neudělala? Učila bys výtvarku?
No, tak to asi jo. Co jinýho by tam bylo… Když jsem jela do Ameriky, něměla jsem žádnou představu o tom, co budu dělat. Měla jsem dokončenou výtvarnou školu a nepřipadala jsem si, že bych mohla být úspěšná v malbě. Celou dobu jsem pořád jen poslouchala, že ty moje malby jsou sračky. V ateliéru bylo hodně toxické maskulinní prostředí, nepřátelské a pohrdavé k ženám. Přivydělávala jsem si na studiích prací za barem, dělala jsem v kavárně U Švandy, kterou teď snad taky zrušili! To byl můj druhý domov. Taky jsem tu měla tehdy přítele, herce. Myslela jsem si, že pojedu do Ameriky jen na půl roku, a pak se vrátím a vezmeme se. Já jsem měla takovej sen – takový vrchol toho, co jsem si dokázala představit, že bych mohla v životě dělat – že bych oblíkala takový ty figuríny ve vitríně v H&M v Brně.
Jak tě to napadlo, živit se oblíkáním figurín v Brně v Há-emku?
Jedna kamarádka, která chodila do Švandy, to právě dělala a vykládala mi, jak je strašně těžký tu pozici získat. A já jsem si říkala, to je boží, mít práci, kde jen dáváš k sobě různý kousky oblečení a výtvarně to zpracováváš. Vlastně je to klasickej styling. To jsem tehdy chtěla hrozně dělat. Takže jsem vlastně ráda, že jsem neskončila v Česku a nedělám teď tohle, protože by mě to určitě celej život nebavilo. A Há-emko je hrozný, protože produkujou spoustu věcí, který si kupujeme, ale vůbec je nepotřebujeme! Ale, kdybych tu zůstala, možná by mi tohle všechno nedocházelo a možná tohle by byl ten můj velkej sen, kterej by se mi třeba i podařilo splnit. Vlastně jsem moc ráda, že jsem odjela do Ameriky a mohly se mi stát věci, o kterých by mě vůbec nikdy nenapadlo, že by se mi mohly stát.
To jsem teda taky rád… Ale čím to je, že ty sny máme tak přízemní?
Je to zvláštní, jak je člověk limitovaný tím svým prostředím. Alespoň u mě to tak bylo. Naše sny jsou omezené tím, co vidíme kolem sebe. A pokud je náš horizont hodně omezený, tak to limituje i naši představivost. Když jsem se rozhodla odjet, tak jsem si třeba představovala, že se mi v té Americe podaří mít nějakou malou výstavku někde v kavárně, tak jak jsme mívali občas u Švandy. Říkala jsem si: „To by byl zásek, to by bylo boží!“ Vůbec jsem nemyslela, že tam budu dělat umění na profesionální úrovni. Prostě Švanda byl můj svět a já jsem si to jen překlopila do svých představ o Americe. Možná je právě tohle nejtěžší a nejdůležitější krok – sám sobě dovolit víc. Když si něco dokážeš alespoň představit, tak je pak mnohem větší šance, že se to stane. Takže v tomhle pro mě byl odjezd do Ameriky hrozně důležitý. Začala snít o mnohem větších věcech, než jsem si byla schopná představit tady.
Možná to trochu dělá i nastavení společnosti, že jsme obecně v Česku dost skeptičtí vůči vlastním schopnostem i schopnostem druhých, že spíš automaticky předpokládáme, že to nepůjde.
Mě spíš přijde, že když už do toho jdeš, tak lidi čekaj, až se ti to nepovede, aby ti pak mohli říct: „A já jsem ti to říkal!“ Je tady to prostředí občas dost negativní a nepřející, ale já si myslím, že je to tím menším rybníkem, který nabízí míň příležitostí. Pro český umělce je strašně těžký dostat se do světa a pokud se to povede, tak je to super. Je to hodně důležitý, protože jsme malá země a každý ten úspěch jednotlivce je taky jméno pro celou zemi.
Možná je taky důležité se jako umělec konfrontovat s tím, co se dělá za umění ve světě, mimo právě ten rybníček, o kterém jsi mluvila.
Rozhodně! Já jsem nějakou dobu pracovala pro České centrum v New Yorku a pořádali jsme tam výstavy umělcům, kteří u nás byli absolutní špička. Jenomže v New Yorku o nich vědělo jen minimum lidí. Takže být hvězda u nás nemusí venku znamenat vůbec nic, což je samozřejmě i pro ty umělce potom hodně těžké. Ale je to právě výzva, prosadit se v té ohromné konkurenci.
Ty jsi to vlastně vzala z toho druhého konce – nejdřív ses proslavila venku a teď se o tobě začíná pomalu vědět i u nás…
Přesně tak, konečně už mě pozvali i na to sympozium!
Sympozium nás s mámou sblížilo
Když jsme u sympozia. Na jakém projektu tady pracuješ?
Vzala jsem to hodně zodpovědně, takže od začátku pobytu intenzivně každý den fotím a soustředím se hlavně na okolí našeho domu a na portréty mojí mámy. V jistém smyslu navazuju na sérii It Was Once My Universe s tím, že bych se chtěla do tématu ponořit ještě hlouběji. A zapojila jsem do toho moji mámu, což pro mě znamená hrozně moc. Máma mojí práci moc nerozumí a neví, co vše to obsahuje. Takže jsem se rozhodla, že ji zapojím a budeme pracovat spolu. Pojala jsem to opravdu jako kolaborativní projekt, a i výběr fotek, které se budou v Mikulově vystavovat jsem dělala s mámou. Tím, že poprvé tvořím a rovnou vystavuju v Mikulově, tak máma mohla být přítomná u celého procesu. Udělala jsem předvýběr asi tří set fotek a na zámku jsem to před mámu všechno rozložila a nechala jsem ji vybrat těch šestnáct snímků, které vytvoří výstavu.
Jak si s tím úkolem poradila?
To bylo pro mě právě moc zajímavé sledovat, jak se na ty fotky dívá ona. Já jsem myslela, že bude trochu tápat, že to pro ni bude složité, najít nějaký klíč k tomu výběru. Ale ona k tomu přistoupla naopak velmi rozhodně. Měla ihned představu, kterým směrem by to mělo jít.
Finální výběr jsi tedy nechala jen na jejím rozhodnutí?
Výstava se bude jmenovat World Between Us (Svět mezi námi, pozn. red.) a bude to koncipované tak, že na jedné straně zámecké chodby bude můj velký polaroidový portrét nazvaný Marie Tomanová, na druhé straně zase portrét mojí mámy nazvaný taky Marie Tomanová, protože se jmenujeme stejně. A mezi nimi jsou vitríny, které mi trochu připomínají vitrínky na sbírku motýlů. A v nich budou zavěšené fotografie, takže to bude taková sbírka motýlů, ale místo motýlů tam budou přišpendlené ty společné vzpomínky a ten náš společný domov, ten prostor mezi námi, protože ve dvou vitrínách bude můj výběr a dalších dvou zase ten mámin.
Jak se ty vaše výběry liší, podle jakého klíče vybírala máma a podle jakého ty?
Pro ni to bylo hodně o rodině a o portrétech. Já jsem zase šla víc po takových těch obyčejných věcech, třeba kýbl plný meruněk, protože v New Yorku opravdu možnost jít na meruňky nemám. A mám to spojené s domovem – vždycky jsme chodili na meruňky, do vinohradu. Nebo jsem tam vybrala fotografii hrnců, které moje máma sbírá. Zajímaly mě věci, které jsou mi blízké, mají pro mě silnou hodnotu, reprezentují můj domov.
Takový způsob práce má pro tebe určitě i osobní přesah, jaké to bylo spolupracovat na výstavě s mámou?
To je naprosto zásadní. Žijeme sice každá v úplně jiném prostředí a věnujeme se jiným věcem, ale mámy si moc vážím, je to úžasná a inspirativní žena. Jsem moc ráda, že jsme mohli pracovat spolu, že jsem ji dokázala zapojit a vidět, jak nad tím přemýšlí. Když jsme vybrali fotky, už sama začala rozvažovat nad dalším krokem: „A jak to budeš rámovat? A dáme tam paspartu, nebo nedáme?“. Takže vlastně jí to umožnilo nahlídnout do toho pozadí celé mojí práce.
Už bude vědět, co v tom New Yorku pořád děláš!
No právě! Když jsem v New Yorku, tak si s mámou často voláme, ale i z těch rozhovorů je mi jasné, že má hodně mlhavou představu o tom, jak tam žiju a pracuju. Většinou si povídáme spíš o tom, co je blízké jejímu prostředí – co bylo k obědu, co je nového v Mikulově. Moje máma pořád někde lítá: podojit kozy, nakrmit slepice a tak dále. Je hodně těžký ji zastavit a strávit s ní intenzivně čas. Takže ta společná každodenní práce na sympoziu nás hodně sblížila. Je to určitě dlouhodobější projekt a budu v něm pokračovat i po sympoziu. Myslím, že vznikne zajímavá série, která bude takovým rozšířením těch předešlých.
Zeptám se teď trochu z jiného soudku. O Mikulovu tvého mládí jsme se bavili, jak vlastně vnímáš z toho odstupu, který jsi získala pobytem v zahraničí, to současné městečko? Máš pocit, že to tady vzkvétá?
Já do toho takhle moc nevidím, to bych tu asi musela strávit víc času. Ale určitě si člověk hned všimne, že je tu spousta turistů a Mikulovčáci v létě raději mizí pryč. To je jako s vinobraním, to dřív bývala skvělá akce. Ale když už jsou tu tisíce lidí, tak je to možná pro místní až neúnosný. Ale myslím, že nejvíc tady chybí nějaké silné jádro, dřív tu bývala komunita, která držela pohromadě, dnes mi to přijde víc roztříštěné. Ale možná jsme jenom zestárli a máme rodiny a každý si jede to svoje. Ale možná je to i tím, že třeba zavřela Zatáčka nebo že už tím setkávacím místem není třeba ta zmíněná palačinkárna.
To je možná ten problém, že tu chybí nějaký prostor, kde by se místní mohli potkávat. Nějaký „kulturák“.
Přesně tak, nějaké setkávací místo, které by mělo hlavně ten lokální rozměr. Teď je všechno hodně zaměřené na turismus a na komerci. Výhoda života na malém městě je právě to, že je jednoduchý se potkávat a sdílet spolu nějaký okamžiky, zážitky, kulturu. To lidi spojuje a nakopává.
Čtení Mikulov 