Vítězslav Vrbka žije v Mikulově, před rokem 1989 vystřídal spoustu zaměstnání, povětšinou dělnických (krmič, topič, vykladač vagónů, zametač, helfr u zedníků, předák na lince…), je majitelem truhlářské firmy RAP, působí v hudebním seskupení Koleno. Vlastním nákladem vydává řadu autorských publikací i textů dalších autorů v rámci literárního konceptu Mindráky a Jebáky. Jeho tvorbu charakterizuje experimentování, konceptuální přístup a synteze různých médií a forem (text, hudba, vizuální prvky). V následujícím textu zachycuje jazykově i obsahově svérázný monolog mikulovského pamětníka.
„Já ti dám kapečku na vypláchnutí.“
„To je najburk, ještě to má ty jemné kaly, ale už je zasírované. Ale to…“
„Nechtěl jsem to sírovat moc, ale, ale už to, už to takto, už su nachystané stáhnu to. Opatrně to stáhnu, víš, abych nevzál ty kaly. Dyť já už to teťká víc jak měsíc, už to nemíchám, víš a mně se to zdá, že, že už by to na tých kalech, na těch kvasnicách, nemuselo byt. A že by to chtělo. A dokonce su takové, taková sviňa, že sem si říkal, že někdy je potřeba vínko nechat vydechnút, víš, takže žádné stahování šlauchem. Já to vezmu přes čerpadlo, aby sa rozbilo. No, ano, ano rozčabrám ho. Ano, rozča-brám to víno a myslím, že to, to potřebuje. Ale, má to takové všecko na hraně, takové ty chutě jsou tam, ale má to, má to v nosi ten najburček a hlavně v hubě má, má takovou krásnou, to se málokdy vidí. On je najburk je vlastně charakterově v hubě hořký. Najburk má mět akorát, že ta hořkost, aby, aby nebyla protivná, tak mosí byt ožůlaná. Víš? Mosí být něčím obalená a toto nebyl žádné velké zázrak, to nemělo, ani to nemělo, ani to nemělo ani dvaadvacet, dvacet jedna a cosi to mělo. Tož tento rok, tento rok byl špatný. Bylo krásně, ale potom zapršalo, víš, než to dozrálo, tak sa to rozředilo všecko. Cítíš tam? Cítíš tam to? Jak to tam je? Ale má pěkné tělo zas, to zas neuvidíš…“
„Víš tady teďkáj s tím najburkem je to takové, takové, tak jak se sylvánem zeleným. Najburk a sylván zelený to byly nejmoravštější vína na Slovácku. To bylo. To bylo, najburk byl pro kmocháčků, rozumíš to a sylvánek, ten sa dával na svatbu. Víš? Čili to byly abych řekl, takové vína, keré, keré tady se dobře pily, ale, ale to bylo všecko tým, hlavně o tom najburku…“
„U nás na Slovácku, to tady to třeba po Němcách, to je už trošku pomalinku jiné, ale, vinohrad byl tam, kde sa nedalo zaset. Čili pole, které nešlo oset, tam sa vysadil vinohrad čili hladná, krpál hladná zem a najburk takovou potřebuje. On je divočák. Když ho dáš do úrodnej půdy, tak on ti naroste dřevo a internody má na dva pídě od sebe, řídké je to, vymrzá to, sprchá to, nemá to čili, čili najburka mosíš trošku, jak když, aby byl podvýživenej trochu, víš? A to už teďka mám akorát já, na tej spraši…“
„Toto mám druhej najburk a toto je, toto pozor, toto je hagasová bečka. To je to samé víno a toto je dubová bečka. Ale musí ten hagas. U nás se říká hagas–akátová. Když ti ten hagas vyroste ze seménka, tak je to abych řekl. Stařeček říkali: „To je nejkvalitnější dřevo. Oje, štýlka na pantoky, pružné, nepálí. Jasan nebo dub topůrko ti spálí ruku.“ Tenkrát sa dělalo s tou, tou, se sekyrou celý den. Když se dělalo hodně dluho, tak se používala dokonce vrba. Vrbové topůrky se dělaly, aby tě nespálila koža. Dopi! To, to ještě má ještě mušku…“
„A když je hagas ze semenáčka a dává ti dřevu. To znáš? Ale tím, co důbek je tříslo-vý, víš, tak hagásek dává, dává takové, jak když, jak když zahlazuje – trošku kulatí. Silice. Ale těch, těch ne těch trpkých, těch sladkých, abych tak řekl, pohodových, víš? U dubu ne. Ale to je u dubu také. Oni už dneska nerozlišujou. Základní je rozložení je dub letní a dub zimní. To víš, že? A ten dub letní, ten je na to nejvhodnější, on je, on je hustý a je pevný. Kdežto zimní dub má veliké letorosty, je řídký, a, a když udě-láš, a to potom, hlavně když ten zimní dub, když roste, když roste v mokřu. Jo, když jak sa řekne, tak kór. A on aj, aj smrdí! On aj natáhne to bahno do sebe… Stařeček říkali: „Na bečičku mosíš najít důbek z písku!“ Tam u nás, jak sů ty duny, tak se tam. To sou tři takové roztrolanky – soluňky. A ještě jeden takový járek, přes tu Moravskou slánu se z Ratiškovic jde tady na Moravu. Byly takové, abych tak řekl struhy, sice nikdy nevysychaly, ale nebyly to nikdy žádné nějaké velké toky, nebo něco. Ale Ty důbky, co rostly kolem tých járků, tak to sa musel vybrat na těch dunách, jak jsme říkali, na skale. Dub, který vyroste na skale, tak je, je pevný no.“
„Toto už je lepší, sice není tak čistý, ale takový. To chce hodně síry tam, už chytá to stařenku, jo. Ušlechtilá stařenka. Víš? Ušlechtilý oxid. To mosím. To mosím, jenom dám sa do teho, mosím. Mosím to udělat, nemožem to tak nechat, vylít na zem. Já, to, já si myslím, že obě ty bečičky, to chce vzduch – ano. Stáhnůt to, stáhnůt to z těch z těch kvasnic, protože už si myslím že. Já nemám druhý koštýř, natáhnu z toho spodku. Víš, z výchovných důvodů. Takto. Ty kvasničky, co sou tam dole, už není to o tem, že by to moselo chytat sirku, nebo něco takového, ale, ale už se mi zdajů. Správné kvasnice, když stáhneš a olízneš, mosejů mít chuť černého chleba. Ty kvasnice mosejů byt, jak když se zakousneš do černého chleba. Takovou krásnou. To mosí být zdravé, jak už to. Já mám dřévko, víš? Mám dřévko ohoblované. Ohoblované vytánu a mosíš olíznout, abys… Jináč se k tomu nedostaneš. Tady už to je, mosím to stáhnůt. Ale, když jsem to stahoval, tak jak říkám, měsíc a něco, nebo dva, ja nevím. Tak já jsem si myslel, že sem měl strach, bych nepokazil bečky. To sa ti nedalo pit. Řídká hořká voda, po čem hovno. A Jožinka říkala: „Nedivoč, starej rapl! Počkaj chvílu a…““
„Tak vlašáček. Mně ten vlašák dozrává, viděls fialový vlašák? Fialový hrozen. Z jedné strany zasmažený a z druhej strany fialové. Nebývá to každý rok, ale skoro každý druhý, je vlašák to je… Kdybych, kdybych mohl, tak všechny vinohrady tady vysadím jenom vlašákem.“
„Müllerka se stala takovým, abych řekl osudové víno, takové osudové víno za komunistů. To sa nastříhalo, teho narůstlo, plné. Vlašák, když ho nastříháš, je ho taky plno. Vlašák byla kyselá voda. Ale z najburku, byla kyselá voda voňavá. Müllerku sbírali 14, 16, rozumíš tomu? Schvál-ně. Müllerka, když je podtrhnutá, tak voní. Ale to je tak krátká, konzumní, falešná vůně. Ale oni to potřebovali. Ty kyselinky. Přinejlepším dělali pulčáky, nebo paděláky. Takže, ale navíc müllerka, když je podtrhnutá, tak voní, ale to je taková krátká, konzumní falešná vůně.“
„Ale já jsem jednů, už teďka za teho Havla. Děda, když žil. Tak on má. Děda se na-rodil v Mikulově. Děda Sochor od Olinky, jo! Toto. Se narodil tady v Mikulově, on je Mikulovčák. Tady prožil válku. Oni byli dva bráši. Druhý byl ten Jan, ten hajzl, sviňa, co dělal toho televizáka, potom, potom po osmašedesátým dělal toho kádrováka… Oni se narodili oba dva tady. Děda byl šestadvacátý von je sedmadvacátý. Teď umřel, možná tak – já nevím – pět let. Von sice měl nějaké děti, měl dcerku a kluka, nevím, ale ti sou jinde, ti tady nežijou. Ona si vzala nějakého lampasáka a ten klučina je někde pryč. Né, to byl on, tady chodil po náměstí a šprechtil s těma za marky a za šilinky. Provázel, to sviňa to byl. Nebudu pomlouvat, to byl brácha Olinčinyho dědy. Sochoři byli, podívej se. Děda Bohuš. Olinka zemřela 2001 a mám dojem, že děda zemřel asi deset roků po ní. Tak řekněme 2010. To znamená, to je sedmdesát, osmdesát, necelých devadesát. Osmdesát štyři, osmdesát šest, osmdesát pět. On do poslední chvíle chodil s tím deštníkem. On vystupoval jako svědek, když ta Mercedes chtěla zpátky, tak tam vystupoval jako svědek, že byl fašista zámecký pán. Dědek, když to slyšel, říká: „On tehdá děda narukoval do vermachtu.““
„Oni byli, oni byli v podstatě takto, takto v podstatě takto, jak byli všichni v pionýře, tak byli všichni v hitlerjungenu, no a děda a děda byl v tom hitlerjungenu a on byl v tom sportovním a tohoto Janka mladšího, toho vzali, jak vyšel základní školu vzali. Šel do Brna, do toho hitlerjungenu a tam se učil spojařem. Proto on opravoval ty televize opravoval…“
„Mně dědek ríká: „Janek, ten byl, ten byl, ten byl posranej, vychcanej, ten, ten, esi se dostal někdy na zámek, tak maximálně aby otevřel vráta týn oslom.“ Ten oslí dvůr, jak byl, víš, tak tam byli oslé a ti každý den jezdili dule na statek, tady ke koupališťu. Dovézt mléko a zeleninu a takové ty věci do kuchyně. Do kuchyně na zámek, víš?“
„Ale, když to vezmeš, tak tomu Dietrichsteinovi to mněli vrátit, protože Hitler vlastně, když, když padly Sudety, tak první jeho cesta byla v Mikulově. To víš? Tady ho vítali, kdesi, cosi. A představ si, že ten Dietrichstein, ten ho nepozval na zámek, ani ho tam nepustil. A Hitler spal na náměstí v tom barokovým domečku jak je CHKO teďkaj, tam přespal. Tak to mu mikulovští Němci nemohli nikdy zapomenout, a proto jak se O… teďka vyjádřil, já sem si myslel, že ho zabiju – mikulovští Němci měli právo se zbraní v ruce bránit své domovy před okupační rudou armádou a nějaký zámek jim byl fuk, jestli ho vyhodijou, nebo ne.“
„Víš, jak to bylo? Že. Wehrmacht odešel a mikulovští Němci povstali a postavili se Rusovi na odpor, tak se Rus nasral a vymlátil je paličkama ven. Ale dědkův kamarád, který tady prožil a žil na Husovce, tak u toho jsem byl, jak to dědkovi se o tom bavili a on vykládal, jak to bylo.“
„A on říká: „Ano, Němci odešli a Mikulovští Němci vzali ty svoje brokovnice a flinty a postavili se proti Rusům, jak šli od Valtic. Jo, začali střílet, kdesi, cosi. Tak se Rusi nasrali, začali jako bojovat proti těm Němcům.““
„A on říká: „Najednou, v tu ranu, veliká, veliká rana. Střecha se zvedla na celém zámku najednou.“ Rozumíš tomu, spadla dule a zámek hořal tři dny. Čili. Ať už to bylo, jak to bylo, zapálené čímkoli iniciované, nebo jako takové, kdyby tam dopadlo v jednom okamžiku dejme tomu deset dělostřeleckých granátů do toho zámku, nebo něco, tak to nemůže způsobit požár jako detonační!“
„Čili. I takové ty, ty rindy pindy těch Havlistů, mladého Rychtra a podobně s tím, že to zámek byl zapálen dělostřeleckou palbou nebo něco. Já věřím spíš tomu panu Jüttnerovi, který napsal poté, kdy to prohledávali, tam byly stopy s tím, že tam byly zbytky plechovek od benzínu. Čili to bylo nachystaný. Podle mě to byla odplata mikulovských Němců Dietrichsteinovi, že Hitlera potupil tímto způsobem pro něho. A toto je názor toho landsmannschaftu, přenášený na potomky těchto lidí, který tady žijou. Nebudu jmenovat, ať, ať není peklo, ale je to zhruba tak starej člověk jak já, vyučený inženýr a když to říkal, tak sem, říkám O…. mám ti tu hubu rozbit, nebo to, proč, proč, proč, urážíš sám sebe, ty kurva, šak tady. Jak může někdo takovou věc. Člověk, který tady prožil celej život, jak může takto se vyjádřit, člověče.“
„Ne, že bych, ne, že bych byl nadšenej z toho, že ti Němci byli odsunuti tady odcaď. Rozumíš tomu? Protože, no, marná sláva. Tech, oni tady žili možná šest set, sedm set roků, že v tomto kraji a nežili nikdy v Něměcku, ani Rakousku. Oni žili v zemi Koruny české. Tito Němci sem byli pozváni, tady byli, měli svý privilegia, větší než ostatní, budiž, to je jedno. Ale oni, pokud chtěli se odtrhnout z tohoto toto území, toto území a dát ho Německu, tak je to v principu vlastizrada. Podle jakéhokoliv práva na světě je to vždycky vlastizrada a tito Němci, kteří to iniciovali, tak za vlastizradu je vždycky provaz. Nic jiného, takže. To, že si byli sebrat do sotůrka pár švestek a jít do řiti. Tak to bylo vlastně pro ně požehnání, vždyť oni by to měli chápat, jako. Dovedeš si představit, že by některé jiné etnikum než německé v německých zemích usídlené, se takto chovalo? Co by ti Němci s tím udělali? Dovedeš si představit, jak se Němci chovali kvůli vůči jiným etnikům? Ať to byli polabští Slované, Sasíci na Labi nahoře. Vyhubit! Rozumíš to? Vyhubit! Rozumíš to? Ale oni ne, oni to berou jako, jako, jako, zlo na ně páchané. Není to dobře. Rozumíš to? Svým způsobem, jak říkali stařeček: „Když s někým žiješ sto roků, tak to není okupácia. To je soužití!“ Bylo to soužití a dědek říkal: „To, to mezi těma Němcama a Čechama, to začalo v sedmatřicátém roku. Tady do té doby klid.“ A přitom Hustopečsko a Mikulovsko bylo tadyk, abych řekl, z těch jižních Sudet, kromě tady těch Chebských Němců, to byli, to byli největší, největší Henleinovci. Nejzarytější, nejostřejší. No, tak, já bych řekl Sudety jižní Moravy. Je to opravdu jinší enkláva, charakterově než ty Sudety, které známe ze severních Čech, ale třeba nebylo zatím, co třeba. To stejné všude. Vem si takové Hlučínsko. Vasrpoláci. To je taky zajímavá odruž. Rozumíš to. Slezko nikdy Polsku nepatřilo. Vasrpolákům Mařka Terka to prodrbala, kdesi, cosi. Ještě v roce 19 jsme se handrkovali o Těšínsko. A Poláci, když si vemeš. Poláci v podstatě od Napoleona neexistovali. Oni skoro sto roků Poláci neexistovali. Reč Pospolita byla rozdělena mezi Prusko, Rakousko a Rusko. Tam žádný Polák. To je taková verbež. Dyť to byl. Poláci teprve. Polsko před nedávnem uznali v Polsku teďka v jednadvacátém století, oni uznali některé práva menšin na Polsku. Do tý doby byla národnost pouze Polská. Konkrétně Kašubi. Tam mám kamaráda. Mám Kašubsko. Nikdy nepatřilo Polsku, ani Německu. To je takové to území, něco mezi tím, jak dole Maďaři s Chorvatama dole. No ale, to samé, když si vemeš. Dyť hranice Polska, které no. Poláci vlastně vznikli s tím, že oni vlastně, když skončila první válka v Rusku, teda po sedmnáctým roku, tak oni Poláci se dali do guče. Reč Pospolita sedli na ty svý křiváky a valili proti Stalinovi. Víš? Tu západní frontu, od Ukrajiny navrch dávali dohromady. Trocký se Stalinem. Víš? Pohádali se mezi sebou. Leninko je nemohl dát dohromady. Jo, a Stalinko se urazil. Tak Trocký dokonce jeden čas prohrával, tak nakonec to potom vyhráli, proti těm Polákům. Proti těm. Ale vlastně ty státy dohodli, po první válce byly vděčny, takže ustavili Polsko. Ale podívaj se na hranici Polska, které bývalo dřív! Jo, před Napoliónem. Potom Polsko, které vzniklo po první světové válce a podívej se na Polsko, které vzniklo teťkaj! Co, co jim dal Stalin po pětačtyřicátém! Rozumíš tomu? Z obou válek, první i druhé, Polsko mělo největší územní zisky ze všech evropských států. Nikdo nenabyl tolik, ale Poláci ve skutečnosti, to jsou, to sou všiváci. Dej si někdy povykládat, jak se chovali Poláci k Volyňským Čechům a tam to, před první válkou, po první válce, to kór. Teď Benderovci, to samý. Ten je tam vlastně z tý verbeže, Chelčický. To je to samý! A Poláci nikdy neměli moře. Teďka se otvírají, kdesi, cosi a podívej se, co oni vlastně dostali. Celé východní Prusko dostali. Pomořansko dostali, Slezko, to nikdy neměli, Poláci. Čili, to, co dneska dělá Polsko, to je takové, abych řekl, taková. Papíroví čerti, co se bouchají do prs, jak Ukrajinci.“
„Ukrajina v životě neexistovala. Ukrajina, to je Stalinův, Stalinův výtvor! Rozumíš to! A Chruščovův. Dyť ta Ukrajina jako taková, které, se říkalo Ukrajina, kdesi, cosi, ona nikdy neexistovala! Polsko bylo po Černé moře pouze krátkou dobu. Tak to byla Polsko Litevská unie, ale to byl pouze papírový útvar, to nikdy nefungovalo. Litevský král se dohadovali, co s tím, dohromady. Oni to sice dobyli, ale nikdo, nikdy.“
„Já to mám takto: já vlašáček, já mám radši najburk a vlašáček má rád Jéňa a možná ho, možná ten vlašáček malinko zasířím tekutou sírou. Prošprudlím to taky, ještě ty kaly dole, ale nechám mu to, až tak nějak do prostředka léta, tak nějak v srpnu a buď mu to nalahvuju, nebo on si to nalahvuje, ať si dělá sám, anebo to stáhnu do demižónu. Jinak ho bylo letos bylo málo, toho vlašáku, tak, že jsme ho sbírali, tak, nějak. Já mám ten vlašáček úplně pod skalama a potom půl řádku najburkového, co byl můj vinohrad, co má Jéňa teďka. Tak ten najburkový řádek, tak ze dvou třetin je najburkový a potom je vlašákový. A to, co mám z té druhé strany, tak tam je to pomyškované. Víš? Takže, my sme vlastně ten vlašák, se tam nechal o týden dél. Najburk, ten se bral s vavřincem a s tím jsme sebrali aj to, co tam bylo. Víš? Takže v tom najburku je víceméně aj ten rozptýlený vlašák z té spodní části pod mezů. A tento vlašák je čistě jenom z toho vršku. Obyčejně to dycky, když to tak sbíráme každé zvlášť, tak to potom udělám si jednu bečku najburkovou, jednu vlašákovou, do tej třetí dám zbytek najburk a vlašák. Tak to je teďka a uvidím, jak se rozhodne. Kluk, no. Ale nepudu do něho, protože on, on, má on, má krásnou chlebovinku a navíc si myslím, že on, on ještě, ještě potřebuje klid. A on má to. Ty oválné bečky mají tu krásnou vlastnost, že oni, oni tak nějak, abych řekl, lepší čistijů vína. Víš? Že tam ten vodní sloupec je přece jenom trošku a potom ještě říkajů, ti hermetici, říkajů, že ideální tvar pro jakoukoli fermentaci a život je vajco. V tom vajcu, říkajů, že tam to obíhá, tam to prostě žije. Ne nadarmo ty vajca majů i ženské. Vajca majů takové jiné.“
„No Víťo, čím ťa vyhodím? Ne, dáme něco jinšího. Nevím, v jakém je to stavu. Ale to je. To není, že by to bylo plesnivé. To je akorát špinavý. Ten demižón. To bylo takové záchranářské, to je medovina. Předloňská. A to už je takový zbyteček. Jak jsem říkal, mám kamaráda, a když je dobrý rok, tak doveze tu konvu mlékárensků a já z toho udělám vědérko. No, a, ale já, já to, já udělám. Já používám na to kvašení. Né ty citrusové plody. Já používám tady meduňku, tymián, bylinky. Čili výhradně bylinkový čaj. Udělám tady, co posbírám tady na zahrádce. Víš? A nechávám to, nechávám to v tom vědérku tatínkovým. A tak, on si vždycky veme. A co mně nechál, tak se to tady. To je ten zbyteček. Ale, měl bych to asi. Napřed jsem si řekl to, že zkusím, že zkusím s tím někdy osladit některý ten demižón. Víš? Že bych do tý padesátky, třeba ty dva, tři litry záměrně, ale. Zas nevím, jestli to nevypiju. Ale Jožince to chutná. To ti kvasí, ta medovina kvasí rok a půl. Ano. To je jako. Je to otevřené. Měl bych to. Su hovado! Měl bych to aspoň trošku dát do lepší ruční fázečky, a když to, když je to živé ještě. Víš? Tak já to, já mám takový ten větší demižón, takový do proutěného koša. A nechávám to u Jožinky v kuchyni. Víš?“
„Ale ona, ona trpí, protože říká: „Není to naše. Spadne na to hrnek, nebo něco. Rozumíš to?“ Rozbije sa to a bude peklo, kde já, kde ty, kde ty kůpíš konvu medu, abys mohl toto?““
„Tak, jak to projde dycky, tak toho půl roku mně to tam nechá. Víš? A potom to stáhnu do tej bečky a potom ona už to přestane pit. Jakože, když je to v kuchyni, tak trošku to ještě šumákuje. Víš? Tak je to. Ale neudělál jsem dobře, protože tam ty bylinky byly krásně cítit a teď to vypadá a má to takový šmak, jak zimák z čistírny.“
„Akátový med je krásná věc, ale to ti nikdo nedá. Maceruješ ve víně s kořalkou? Smí-cháš grapku s kořalkou, teda kořalku s vínem? Čili vlastně fortifikuješ víno? Hotové víno a necháš tam vymacerovat akátový květ? Není to na posrání?“
„Zítra jedeme do sklárny. Víš, proč ťa vyháňám? Víš? Já bych rád za kamarádem do Květnej. Já, že bych to, že bych to mohl. Dobře, že bych počkal až, až. Já jsem si zas říkal, že bych do toho, no teďka už vyrostla. Mám mátu peprnou, mátu kořenovou, mám tymiánek, mám tam levandulku, že bych to na.“
„Tak, ale víno, víno s kořalků dohromady? A to dyť to musí být dryák! Ale musíš to něčím zakulatit. Čím to zagulatíš? Jo, medem, tos neříkal. Tak med je jednoduchý cukr, kerý ti nerozkvasí. Když tam dáš řepný, tak ho musíš převařit. My sežereme s Jožinkou dvá šest někdy aj víc těch oharkových flašek za rok. Já si s tím večer sladím kafe, klasickýho sprostýho turka s logrem.“
„Chudáci piráti, jo. Ti piráti, no to jsou hňupi. Mňa, člověče, na teho Babiša mrzí ty Vrbětice! K tomu se neměl propouštět. To je taková blamáž! Tak jsem si toho Babiša vážil, že odolává těm hňupům a tady Hamáček.“
„Poďme, mosíme udělat. Tady se krade – paličku. Ten najburk profůknu, ale s tím vlašákem zavolám, zavolám Jéňovi. Ať, ať si to rozhodne. Ale já bych to nechal tak, jak je. Je to ve vajcu.“
„Já, já tu vodu z toho oplachování vždycky vyleju na zahrádku. Vždycky. Mně je to líto vylét do kanálu.“
Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora. Vznikl ve volném čase bez nároku na honorář.
Čtení Mikulov 