Helena Prokešová (nar. 1988) vyrůstala v Kunžaku v jihovýchodní části Českomoravské vrchoviny. Vystudovala obory Ekologická a evoluční biologie se zaměřením na botaniku a Učitelství biologie pro střední školy na Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Letos začala studovat Vinohradnictví a vinařství na Zahradnické fakultě MENDELU v Lednici. Do Mikulova přišla v prosinci 2016 za prací na Správě CHKO Pálava. Aktuálně se angažuje v mikulovském okrašlovacím spolku, kde je také členkou rady spolku, a působí v Komisi pro kulturu, cestovní ruch a zvelebování města. Je členkou České botanické společnosti. (foto: Kryštof Chytrý)
Vytvořit zdravou kulturní krajinu
Na studiích jsi se zabývala hlavně botanikou, co mě ale na našich hovorech zaujalo je, že nevnímáš svět úzkým pohledem svého oboru. Přijde mi to paradoxní: na jednu stranu tu máme obří problémy související s devastací přírody lidmi – povrchová těžba, úbytek života v mořích, intenzivní zemědělství, skleníkové plyny, vymírání hmyzu a podobně – na druhou stranu za ochranu přírody často považujeme snahu pečovat o nějakou rostlinku na Pálavě, která je sice u nás vzácná, ale třeba na Balkáně celkem běžná. Takže ta otázka zní, kde by se v tomhle ohromném rozmezí ochrany přírody měla pohybovat CHKO Pálava, jaká by měla dnes být role podobných rezervací?
Ochrana přírody, jak ji chápu já, by v sobě měla zahrnovat jak ochranu životního prostředí, tak ochranu biodiverzity neboli druhové rozmanitosti. A to ještě ke všemu na různých škálách od té lokální až po globální. Zní to logicky, ale v praxi nastávají i situace, kdy tyto dva přístupy mohou jít proti sobě – například udržování bezlesí v určité oblasti pomáhá zachovat diverzitu světlomilných organismů, ale zároveň v souvislosti s klimatickou změnou může přispívat k vysušování daného místa a jeho okolí; nebo pojezdy starou těžkou vojenskou technikou zajišťují dostatek narušených ploch pro ohrožené organismy, které jsou na ně vázané, ale při tom se zbytečně spalují fosilní paliva a vypouští se do ovzduší velké množství skleníkových plynů. Ochrana biodiverzity je poměrně snadno uchopitelná. Nemám tím na mysli, že je pak zároveň snadné biodiverzitu skutečně ochránit, ale lze definovat, co chráníme, na základě znalostí o požadavcích jednotlivých druhů zhruba stanovit jak na to a taky vyhodnocovat, jestli naše zásahy byly úspěšné. Oproti tomu, ochrana životního prostředí ve všech jeho aspektech je nesmírně komplexní úkol, jehož uchopitelnost, a zejména státní ochranou přírody, je proto značně omezená.
Rozumím tomu tak, že CHKO nemá možnosti řešit ty komplexní problémy a vlastně mu nic jiného než se soustředit na tu lokální biodiverzitu nezbývá. Proč je tedy tak důležité chránit tu u nás vzácnou, na Balkáně běžnou rostlinku?
Na její obranu tedy uvedu alespoň dva argumenty. Za prvé, faktické ochrany nepožívá jedna izolovaná rostlinka, ale celé společenstvo organismů a současně také jejich abiotické prostředí. To společenstvo je unikátní, i kdyby bylo třeba tvořeno stejnými nebo podobnými druhy jako společenstvo na nějakém jiném místě na světě. Má totiž svou specifickou historii, genetickou strukturu, vazby mezi organismy navzájem i mezi organismy a prostředím a podobně. Za druhé si myslím, že dává smysl řídit se zásadou „mysli globálně, jednej lokálně“. Potřeba zajímat se o širý svět, ale starat se primárně o to, co máme rádi, a na čem nám tím pádem nejvíc záleží, mi přijde přirozená. Dobré je to samozřejmě za předpokladu, že tím zároveň neškodíme něčemu, co je nám vzdálenější – viz ten rozpor, který jsem zmiňovala před chvilkou.
Jak by podle tebe měla CHKO fungovat v ideálním případě?
Vezmu jako příklad CHKO Pálava, jejíž součástí nejsou jenom úchvatné bílé skály a unikátní organismy na ně vázané. Patří do ní i zemědělská krajina, sídla a lesy rozprostírající se pod vápencovými bradly. Existence CHKO by měla být využita k tomu, aby se zde obnovila rozmanitá, zdravá a esteticky hodnotná kulturní krajina. Malebnost tohoto kraje by tak získala větší stabilitu a opravdovost, která zde někdy pod pozlátkem trochu chybí, a člověk si toho všimne až na druhý pohled. Taková Pálava by se pak mohla stát vzorem pro obdobné snahy v sousedních regionech, a byl by tak lépe využit její velký potenciál.
Co konkrétně by se například mělo podniknout, aby se k té zdravé kulturní krajině dospělo?
Myslím si, že naplňování globálních cílů a obnovování zdravé krajiny jde ruku v ruce. Je potřeba především zvýšit resistenci nebo resilienci krajiny v době klimatické změny. V této oblasti se toho bohužel na Pálavě neděje dost. V rámci České republiky sice není negativní výjimkou, naopak možná patří k progresivnějším regionům, ale to neznamená, že je to dostatečné. Zásadní je obnova vodního režimu – dostat vodu z trubek, zahloubených koryt a kanalizovaných toků zpět do půdy, odkud se ztrácí mnohem obtížněji než z nádrží, obnovit malé i větší nivy, které by mohly fungovat jako přirozená klimatizační zařízení. Iniciování a podílení se na metodickém vedení této pozitivní změny by podle mého názoru mělo přijít právě ze strany státní ochrany přírody. S rozčleňováním zemědělské krajiny polními cestami, stromy, mezemi a remízky už se tady začalo. Teď by bylo ještě moc fajn, kdyby se pozitivním způsobem pozměnilo i hospodaření na polích samotných – aby se do půdy dodávala organická hmota, pěstovaly se rozmanitější plodiny, sem tam nějaký rok se nechala část pole ležet ladem…
Ochrana přírody by se tedy neměla omezovat jen na to, co obvykle pod pojmem příroda chápeme. Tady ale narážíme na střet zájmů mezi ochranou přírody a zemědělci, kterým jde především o výnosy…
Podporu by měli dostávat jen ti zemědělci, kteří půdu nedrancují, ale hospodaří s respektem k půdě samotné a ke všemu živému. O tom se však rozhoduje na úplně jiné úrovni, než jakou představuje CHKO a lokálně s tím jde jen těžko něco udělat. I u nás už se ale začíná mluvit o regenerativním zemědělství, které je vyloženě zaměřené na „léčení“ naší nemocné půdy a celé zemědělské krajiny. Proč tohle nezkusit rozjet právě na Pálavě? Třeba s tím někdo přijde a v tom případě by státní ochrana přírody rozhodně měla podat pomocnou ruku.
Když jsme ale u střetů zájmů, ráda bych zmínila kauzu Milovického lesa, kde proti sobě stojí dvě složky státu – ochrana přírody a Lesy ČR. Rozsáhlý komplex Milovického lesa, tedy asi čtvrtina rozlohy CHKO, který je chráněný jako evropsky významná lokalita, totiž zároveň slouží pro obory Lesů ČR s intenzivním chovem zvěře. V důsledku toho je v bezútěšném stavu: je zde totálně degradované bylinné patro, chybějící keřové patro, místy se rozpadající stromové patro, utužená a erodující půda na svazích a tak dále. Aktuálně plní jen minimum funkcí lesa. Za jiných okolností by mohl poskytovat životnímu prostředí, organismům i lidem mnoho pozitivního. Stát si tedy evidentně musí nejprve zamést před vlastním prahem, jinak se nikam nepohneme.
Jakou roli by v té kulturní krajině měl hrát Mikulov a vesnice, které s přírodou, zemědělskou krajinou či lesem sousedí?
To je další samostatná kapitola. Pálavská sídla by mohla využít potenciálu bohatého kraje a být svému okolí vzorem například v efektivním hospodaření s dešťovou vodou, v podporování staveb nebo přestaveb projektovaných a realizovaných trvale udržitelně i s citem k okolí nebo v péči o veřejnou zeleň s využitím lokální druhově bohaté, vůči suchu odolné i na pohled krásné flóry. Ochrana přírody by obce v CHKO měla k takovýmto projektům motivovat, podávat pomocnou ruku a metodicky je vést v oblastech, ve kterých se dobře orientuje.
Vize, kterou popisuješ by opravdu vyžadovala hluboké systémové změny na všech úrovních. Systémové změny možná začínají u toho, že se změní myšlení lidí, kteří ty změny potom vyžadují nebo prosazují. Neměla by se ochrana přírody víc zaměřit na osvětu? Více pracovat se školami, informovat zemědělce o tom, jaké výhody jim může zodpovědnější hospodaření přinést, z jakých fondů mohou čerpat podporu, pořádat nad tématy životního prostředí setkání s komunálními politiky… Zkrátka více pracovat a komunikovat s veřejností.
Samozřejmě máš úplnou pravdu – to, co popisuješ, je naprosto zásadní. V první řadě se ale musí ochrana přírody pevně rozhodnout, že nesnadnou úlohu prosazovat ochranu životního prostředí v celé jeho komplexitě bude brát skutečně za svou. Aby k tomu došlo, možná se bude muset ještě pozměnit i myšlení některých jejích představitelů nebo završit generační obměna, k níž už dochází. Teprve potom může být osvěta reálně účinná. Ona se totiž provádí už teď, ale nejspíš sis toho ani nevšiml, což o její kvalitě něco vypovídá. Když zpětně hodnotím třeba své pokusy o osvětu, přijde mi, že to vždy bylo takové polovičaté, nedomyšlené, nedotažené do konce, a tím pádem mnohem méně účinné, než by mohlo být. Myslím si tedy, že by mohlo pomoci, kdyby s osvětovou činností ochraně přírody pomáhali specialisté s humanitním vzděláním zaměření na psychologii, komunikaci, interpretaci, mediaci, školení a podobné věci. Nejsem si jistá, jestli už se tak náhodou neděje, ale pokud ne, tak doufám, že v ochraně přírody jednou tito odborníci doplní a oživí řady přírodovědců.
Mluvíš o generačním rozdílu. V čem spočívá hlavní rozdíl v přístupu k ochraně přírody? Vedou se o tom třeba v rámci CHKO Pálava nějaké diskuse?
Na CHKO Pálava, a pokud vím, tak ani v rámci institucí ochrany přírody na stejné úrovni, jako je CHKO Pálava, se žádná taková zásadní diskuse nevede. Ochrana je zaměřena na biodiverzitu, čili hlavní je ten lokální přístup, a to z pragmatických důvodů, které jsem uvedla na začátku rozhovoru. To ale neznamená, že by tím bylo zároveň znemožněno vydat se cestou spolupodílení se na ochraně životního prostředí v globálním smyslu. Ten generační rozdíl vidím především v tom, že nastupující generace vnímá jako svůj úkol nějakým způsobem se pokusit funkčně skloubit oba přístupy, zatímco ta předchozí se soustředí pouze na ochranu biodiverzity. No, a občas se setkáme dokonce ještě i s těmi, kteří zamrzli v době, kdy si ochrana přírody myslela, že všechno zlo pochází od člověka, a že jejím primárním úkolem je proto chránit přírodu před ním pomocí různých zákazů a podobně.
Ctít přírodu a mít v sobě kus zemědělce
A trochu prakticky. Kdybych byl řekněme zemědělec nebo vinař z okolí Mikulova a chtěl začít s udržitelným nebo regenerativním přístupem nebo třeba starosta malé podpálavské obce a chtěl bych začít prosazovat lepší hospodaření s vodou, mohl bych se aktuálně na CHKO obrátit, třeba jen pro radu, konzultaci? Nebo existují jiné instituce, kam bys mě odkázala?
Jako zemědělec a vinař by ses na CHKO určitě jít zeptat mohl a taky to tak někteří občas činí. Je tady moc milá paní, která s nimi probere, co by z pohledu ochrany přírody bylo fajn a jaké jsou dotační možnosti. Na druhou stranu nemůžeš od zaměstnance správy čekat osobní zkušenosti s takovým způsobem hospodaření. Tam je potřeba se obrátit na některého z našich zemědělců, kteří se tou cestou vydali. Mnozí z nich jsou velmi aktivní, účastní se různých seminářů, kde ochotně sdělují své zkušenosti, a taky vystupují v médiích. Co se týče hospodaření s vodou, tak tam je to těžší. Ohledně dotačních možností pro jímání dešťové vody v intravilánu by ti poradili na Státním fondu životního prostředí, ale pokud bys chtěl třeba na katastru obce citlivě obnovit přirozenější vodní režim, tak sama nevím, na koho se obrátit. Mám pocit, že se s tím u nás teprve nesměle začíná.
Stát, který ne vždy úplně funguje, často doplňují nebo suplují neziskovky. Angažují se i v těchto věcech?
Určitě. Na jednom semináři jsem například slyšela mluvit pána ze spolku Živá voda o pilotním projektu obnovy vodního režimu v zájmovém území na Broumovsku. (Více viz zde: https://zivavoda.biz/wp-content/uploads/2018/08/VODA-Zdonov.pdf, pozn redakce.) To bylo velmi zajímavé, sama bych se ráda přihlásila na nějaký seminář, který pořádají. Je to smutné, obnova vodního režimu je totiž ta úplně nejzásadnější věc, ale je také nesmírně komplikovaná. Vstupují do ní vlastnické vztahy, zorněné a zastavěné nivy, odpor obyvatel nivních oblastí, zemědělců, vodohospodářů a podobně. Proto se často místo toho, abychom si přiznali pravdu a začali pracovat na zlepšování, staví Potěmkinovy vesnice – ve jménu zadržování vody v krajině se budují různé rybníčky a nádrže a půda a krajina spolu s ní dále vysychá. Ani výsadby stromů to nezachrání. Právě obnova vodního režimu je podle mého názoru v rámci globálního přístupu tím tématem, kterého by se měla chopit státní ochrana přírody a řešení tohoto problému dotáhnout do zdárného konce. Bez spolupráce s neziskovým sektorem, občany i zemědělci se to neobejde, ale nikdo jiný než stát nemůže prosadit tak rozsáhlé změny, které budou pro komplexní řešení naprosto nutné.
Na mnohých zlepšeních se podílel i Okrašlovací spolek, jehož jsi tuším spoluzakladatelkou. Chápu, že název odkazuje k tradici podobných spolků, přesto myslím, že tu jde mnohem o víc, než o „okrašlování“. Mohla bys spolek trochu představit?
Vizí našeho spolku je mít zdravou krajinu a krásný Mikulov, ve kterém funguje komunitní život. Snažíme se za tím účelem spojovat lidi, společně zvelebovat prostředí kolem nás a probouzet v místních obyvatelích vztah ke krajině. V krajině kolem Mikulova vytváříme krajinné prvky, například zatravněné pásy, polní cesty, stromořadí, které pak rozčleňují velké bloky polí. Jde především o městské pozemky, které k tomu byly při pozemkových úpravách určeny, ale dosud byly využívány jako orná půda. O tyto prvky se následně staráme, propojujeme je, aby celek dával smysl z hlediska ochrany přírody, fungování krajiny, pohybu člověka v krajině i hlediska estetického. Do tvorby krajinných prvků i jejich údržby zapojujeme širokou veřejnost, čímž se snažíme probouzet vztah ke krajině. V Mikulově se zatím realizujeme zejména v obnově farní zahrady kolem kostela svatého Václava, ale rádi bychom se časem zapojovali více do diskuze ohledně veřejné zeleně, stromů ve městě a podobně. Akce našeho spolku slouží zároveň jako příležitost k setkávání se, propojování lidí, vzniku podhoubí pro rozvoj nových aktivit, tedy k té zmiňované podpoře komunitního života v Mikulově.
Jak se případní zájemci můžou zapojit do činnosti spolku?
Zájemci se mohou zapojit svou účastí na akcích pořádaných spolkem, ať už jako jeho členové nebo nečlenové – pomocná ruka se hodí vždy. Výsadbou stromů a zatravněním pásu v poli totiž práce nekončí, ale naopak začíná. Dále nám zájemci mohou pomoci finančně. Spolek má transparentní účet a na několika místech v Mikulově prodává poukazy Krásný dar, jejichž zakoupením člověk přispěje na péči o vysazené stromy, zatravněné pásy nebo farní zahradu. Aktuálně chystáme vycházkové okruhy, které budou propojovat naše krajinné prvky s jinými zajímavými místy v okolí Mikulova, a na tyto okruhy máme v plánu umístit několik laviček. Tyto lavičky je možné zaplatit – „adoptovat“. Přispět na naši činnost je možné také zakoupením brožurky o pálavských rostlinách, kterou spolek vydal. Výtěžek z jejího prodeje jde celý na péči o krajinné prvky a další aktivity spolku.
Vedle angažování ve spolku jsi se v posledních komunálních volbách objevila na jedné z kandidátek. Vidíš v komunální politice způsob, jak prosazovat své vize zdravé krajiny a města?
Angažmá v komunální politice obecně může být dobrý způsob, jak prosazovat své vize. Má to však jeden háček, a to ten, že se člověk musí dostat dostatečně vysoko. K tomu musí být diplomat, a to já nejsem. Takže pro mě to cesta asi není.
Letos jsi začala studovat vinařství. Pokud by ses tomu do budoucna věnovala, možná se trochu dostaneš do tábora těch, kteří chtějí krajinu především využívat a cílit na co nejvyšší výnosy. Myslíš, že je možné v sobě skloubit ochranáře přírody a zemědělce?
Nevím, jak ochranáře přírody – protože asi ani sama přesně nevím, co to znamená, co si pod tím třeba ty představuješ – ale skloubit v sobě člověka, který přírodu rád pozoruje, zkoumá, který ji obdivuje a ctí, a zemědělce je podle mě jediný způsob, jak zemědělství dělat dobře. A myslím si, že to platí vlastně i obráceně – ten, kdo se angažuje v ochraně kulturní krajiny spoluvytvořené člověkem, by v sobě měl mít kus zemědělce.
Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora. Vznikl ve volném čase bez nároku na honorář.
Čtení Mikulov 