„Možná je to, lásko, tím, že tě konstantně podvádím, ale to víš: Dobří holubi se vracejí.“ Karolína Charvátová je ročník 2001. Pochází z Perné, má za sebou práci ve školním časopisu Kaktus, několik čtení v Praze, Brně, Znojmě a Mikulově. Aktuálně studuje architekturu na VUT a působí v divadle hudby a poezie Agadir. K psaní potřebuje víno, gintonic a bezlepkový rohlík s výhledem na rodnou Pálavu. (foto: Magda Strapinova / mayda.photos)
Nakreslíš mi beránka?
Ne. Nakreslím ti roubenku.
Bude roubená až do nebe
a dřevěná až do pekla.
Nečekej na mě s obědem,
kreslím ti roubenku.
Tři okna vepředu, ať zachovám řád,
dvoje dveře vzadu, ať se tam dostaneš. (A máš kudy utéct.)
Nečekej na mě v posteli,
nepřijdu, nemám čas,
kreslím ti roubenku.
_____________________________________
Narodíš se s vidinou smrti.
Umíráš s nadějí znovuzrození.
Tenhle zvrácený svět je šílený.
Bohové musejí být šílení.
Poslat nás sem, dívat se,
jak trpíme, pot stíráme modlitbami,
puchýře léčíme zpovědí.
Snažíme se být všude co nejdřív,
jen abychom čekali na smrt.
Zmrd jsi a zmrdem zůstaneš,
tak –
Konej dobro a čiň ostatním radost,
ať na tebe může být matka hrdá.
BĚHOUN
Pozorovat život jako běhoun
natažený v předsíni.
Být sarkastický ke svému okolí,
co nevidím, to nebolí.
A až si život o mě dostatečně
otře své zablácené boty,
poděkuji a nechám se odnést do čistírny.
Ty hajzle, pomyslím si v mega pračce
a na 800 otáček a 3 ždímání se dám do rozjímání.
Proč jsme občas tam, kde nemáme být,
stejně jako proč není běhoun na stole?
_____________________________________
Na koho myslíš, když vedle mě uleháš?
Nemyslíme na toho stejného?
Co se ti honí hlavou, když mě vyslíkáš?
Radši, ať myslíš na tu štětku, než na fotbal…
Co si v hlavě říkáš, když jdeš domů?
Myslíme na ten stejný domov?
_____________________________________
Nepříjemné pocity lítají za oknem,
zrovna, když potřebuješ vyvětrat.
Když se tomu postavíš,
potřebuješ si hned sednout.
Uvařit kafe a naschvál říkat expresso.
A za oknem hlava medúzy,
kterou musíš setnout.
I když ona, holka nešťastná, vlastně za nic nemůže.
Můžeš si za to sám, že máš hlavu plnou chapadel.
Objímají ti mozek a vymačkávají všechny neurony do sedmičky,
která ti leží pátý den pod stolem.
Jednou toho budeš mít dost –
Otevřeš okno, pocity tě protnou
jako čepele paprsků slunce.
Ale ty to ustojíš, nezblázníš se z toho
a konečně
si vyvětráš.
Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora. Vznikl ve volném čase bez nároku na honorář.
Čtení Mikulov 