Reportáž hosta naší literární rezidence z listopadu 2021 nejen o tom, jak v Mikulově degustoval ocet. Radek Štěpánek (1986) pochází z jihočeských Prachatic, žije v Telči a v Brně, kde vystudoval environmentalistiku, působí jako redaktor nakladatelství Host. Vydal řadu básnických sbírek, např. Krajky Pagu (2013), Hic sunt homines (2018) nebo sbírku na hranici poezie a prózy Velké obcování (2020). Bibliofilsky vydal rozsáhlé básnické skladby Eroze (2018), Tání (2019) a Vichřice (2021).
foto: Tim Postovit
Jsem duší Jihočech, což je zřejmě dost častá vlastnost Jihočechů. Nezdá se mi, že by například bylo mezi lidmi z Vysočiny tolik lidí duší z Vysočiny, ale vím, že hodně Jihočechů bere místo svého původu jako jednu z určujících vlastností. A i když mi to přijde vlastně divné a stálo by jistě za bližší prozkoumání, jestli to vůbec je pravda a jestli ano, proč, přiznávám se, že to tak taky mám. Přesněji řečeno, když se mě někdo zeptá, odkud jsem, řeknu, že ze Šumavy, což sice není tak úplně pravda, ale Prachatice jsou jako jedna z bran na Šumavu občas skutečně označovány. Vyrůstal jsem zkrátka v paneláku s výhledem na monumentální horu Libín a tam za ní, to už pro mě bylo a pořád je všechno Šumava.
Mikulov je odtud daleko, tak daleko, že už jen vyslovení toho jména pro mě vždycky „vonělo“ exotikou: představoval jsem si víno, víno a pak vápencové svahy, víno, vinohrady (které jsem dlouho znal jen z obrázků nebo filmů), víno, římské legie, řeku Dyji (to jsem zjistil až později, že jsem trochu mimo), lovce mamutů mezi vinohrady, římské legie mezi mamuty, římské legie zmořené vínem a komáry, vápenec a nedozírnou rovinu se zvedajícími se svahy Pálavy (to už jsem byl blíž), zkrátka nefalšovanou exotiku neporušenou smrkem ve výhledu, která by mi všechno pokazila. Tenkrát jsem ještě netušil, že právě do Mikulova pojedu na svoje první literární stipendium v životě (a vyrazil jsem tam i z toho důvodu, že jsem si chtěl představy porovnat s realitou) a že to nebude vůně a barva vína, ale vůně, barva a bohatá chuť… octa ze sklepa spisovatele a muzikanta Víti Vrbky, co si budu odvážet s sebou a v sobě.
Ale popořádku: do Mikulova jsem přijel na pozvání Petra Šestáka, spisovatele, se kterým jsem se seznámil v nakladatelství Host. Starám se tam o autory a snažím se zprostředkovat jim kontakt s novináři. A právě Petr Šesták se díky knize Kontinuita parku stal jedním ze spisovatelů v mé péči. Nevím, jak se to stalo, ale Petr si jako jeden z mála nějak všiml, že taky sám něco píšu, a neváhal mi nabídnout týdenní pobyt v Městském penzionu Mikulov. A co víc, druhým autorem, který se mnou měl v tu dobu v Mikulově psát a jinak literárně pobývat, byl básník Tim Postovit, který krátce předtím vydal v Hostu svou knihu Motýlí pavilon. Jeho básně se mi líbily, osobně jsem ho ještě neznal, měl bych ale pečovat i o něj, a tak jsem Petrovu nabídku přijal.
I když jsem to listopadové ráno do Mikulova vyjížděl jen s mizernými vyhlídkami, že se mé představy vyplní – měl jsem totiž něco s nohou a nemohl jsem moc dobře chodit, a tak byla naděje na poznávání okolí Mikulova pramalá – přece jen jsem byl plný optimismu, že tohle město na jiném jihu, než jaký dobře znám, poznám lépe. A dělo se.
Věděl jsem, že Mikulov patřil mezi výchozí body mnoha lidí, kteří se za minulého režimu pokoušeli překonat Železnou oponu, a tak jsem si říkal, že tam trochu naberu inspiraci k dokončení svojí sbírky Zabrdí. Píšu ji už asi patnáct let o obci, která má s okolím Mikulova něco společného – pocházel odtud Král Šumavy Josef Hasil. Ve svojí knížce sice s motivem převaděčství a Hasila skoro vůbec nepracuju, ale i tak jsem si říkal, že Mikulov je vlastně pohraničí, i když úplně jiné než to šumavské – a že to bude práce o to zajímavější. Tři dny jsem jenom seděl v pokoji a psal, občas si došel na nákup a živil se čínskými polévkami, na pokoji totiž nebyl ani vařič. Připadal jsem si jako partyzán zakopaný v zemljance. Přesně tak si pohraničí představuju. Jedno odpoledne jsem vyjel na ryby do Lednice: za oknem auta jsem našel blokovou pokutu a když jsem se vracel, vyfotila mě kamera za to, že jsem v dešti, kdy jsem sotva viděl na cestu, přehlédl značku s přikázanou čtyřicítkou a jel 47 km/h, což jsem se dozvěděl až po návratu domů. A do toho jsem samozřejmě z dálky pracoval, v Hostu jsem totiž tvůrčí volno dostal jen s tím, že si svou práci udělám – což by se dalo vnímat i tak, že mám prostě smůlu.
Petr mě ale v doupěti nenechal trčet dlouho. Sotva jsem se rozkoukal v pokoji, odkud jsem si užíval nádherného výhledu na Svatý kopeček a dumal, jak bych tam s tou svojí nohou mohl vylézt, už mě tahal ven! V restauraci Tanzberg jsem si objednal taštičky plněné kachním masem, se zelím a povidly, seznámil se u nich s Timem Postovitem a pak i s místními usedlíky. Pivo střídalo pivo a já ze sebe pomalu setřásal i svou obvyklou popracovní vyčerpanost a nespolečenskost. Dokonce i ta noha přestávala po tom pivu bolet. Kecali jsme o všem možném – od možností kulturního vyžití v Mikulově a okolí, archeologických nálezech, opravách zámku, židovské kuchyni, situaci na Ukrajině a v Polsku, až jsme došli k vínu, což se stát muselo. Podotkl jsem, už vlastně ani nevím proč, že mě víc než víno zajímá ocet – a netušil jsem, že to může být ta nejdůležitější poznámka celého týdne.
„Tak na to se zeptej Víti, bude mít radost,“ nabádal mě Petr s potutelným úsměvem. Jenže já to nemyslel jako žert, ocet a jeho výroba mě opravdu hodně zajímá, rád rozředěný ocet piju místo šťávy a fascinuje mě, že kdysi se prý vyráběly octy úplně jiné než dnes. Sloužily třeba mimochodem k dezinfekci vody, takže je lidé popíjeli dost běžně, aby se vyhnuli různým střevním potížím a ještě horším chorobám.
S takovými argumenty jsem vyrukoval před Víťou Vrbkou, který se mi nejdřív jevil jako dost mlčenlivý společník. Sedával u nás u stolu i se svým retrívrem, jen občas něco pronesl, jako by slova pečlivě vážil, mluvil tlumeně, každý večer toho ale řekl víc a víc, dokonce později nějak dokázal z Brna dovézt i moje knížky tak, abych je mohl prodávat na společném čtení v místním kině, které mělo být jedním z vrcholů našeho pobytu. Zjistil jsem, že je to muzikant z kapely Koleno a spisovatel, který vede svou vlastní knižní edici ručně vyráběných almanachů a sbírek a pomáhal v začátcích mnoha lokálních autorů, že má v Mikulově krásný obchůdek s místními specialitami a hlavně, že se zabývá výrobou octů a grappy, respektive grappy a potom i octů, tak, aby po výrobě vína zužitkoval všechno, co se k ní použije. Že je to tedy osoba opravdu renesanční.
Vyprávěl mi o tom, jak se za dob moru v Itálii ocet používal jako dezinfekční prostředek, popisoval různé postupy výroby octa, druhy kvašení, především nás ale s Timem pozval do svého sklepa. Byl to už úplný konec našeho týdne. Petr se s námi rozloučil a odjel do Prahy, my s Timem v Mikulově osaměli. Řekl jsem si, že bez návštěvy Svatého kopečku z Mikulova neodjedu, i kdybych tam měl vylézt po čtyřech, na ráno jsme si tedy s Timem smluvili sraz tak, abychom tam ještě stihli vyšplhat. Po zdolání tohoto poutního místa jsme pak měli v plánu navštívit octového mága Víťu. Na Svatý kopeček jsme opravdu vylezli. Překvapil mě tím, že z odvrácené strany vypadá úplně jinak než z té, na níž jsem se celý týden díval, ale taky nádhernou vápencovou stepí na svých úbočích, která mi připomněla můj milovaný ostrov Pag. A hlavně tím, že čím výš jsem na něj s Timem Postovitem stoupal, tím méně mě bolela moje nemocná noha. Tim cestou fotil na svou zrcadlovku, pak jsem zas já fotil (ne příliš úspěšně) Tima, abychom měli na naši společnou pouť památku (řeknu vám, jestli jste ještě Timovy básně nečetli, udělejte to, když vám bude mizerně a budete svět vidět šedivě – v jeho básních jako by se k nám po skoro staletí vrátil duch a čarovná krása básní Konstantina Biebla), přešli jsme obzor a vydali se až k Božímu hrobu v lese za kopečkem a pak jsme vyrazili zpátky do města, na adresu, kterou nám Víťa dal už včera večer.
Hned po přivítání nás vzal do sklepa plného nakyslých vůní. Všude podél zdí stály různě velké sudy a v nich prapodivně vyhlížející tekutiny i sudy plné něčeho, co zcela jistě nebylo tekuté. Byly to kvasící matoliny, zbytky po lisování hroznů, na první pohled dost nevábné. Až když do nich Víťa zabořil dřevěnou násadu, objevila se tekutina – základní látka budoucích zázraků. Od ní jsme začali ochutnávat a postupovali od sudů se stále čiřejší kapalinou až k demižonům v další místnosti. Nikdy v životě jsem nebyl ve vinném sklípku, vínu nijak nerozumím, a i v Mikulově jsem (omlouvám se) dával přednost pivu před vínem, abych si nehrál na něco, co nejsem. Když ale Víťa chodil se skleněným koštýřem mezi demižony a dával nám ochutnávat ze svých octů v různém stádiu zrání a tím i sladkosti a plnosti chuti, připadal jsem si jako v alchymistické dílně. Kyselé nápoje byly čím dál lepší, plnější, sladší a voňavější. Kdo tohle nezažil, asi úplně nepochopí, jak ušlechtilý nápoj může být obyčejný ocet. „A tady se snažím z moštu vyrábět balzamiko. To původní je samozřejmě z Itálie, z Modeny. Mošt se pořád koncentruje, dlouho zraje, nakonec zůstane jen pár litrů, trvá to ale roky,“ vysvětloval nám Víťa. Asi to bylo proto, že jsem jeho výrobu viděl na vlastní oči, ale ten jeho balsamikový ocet mi připadal ještě lepší než italský, který si doma dáváme na salát. Nebo to bylo tou neskutečnou vůní, která se nemůže pořádně skrýt do malé lahvičky, ale opravdu vynikne jedině ve velikém množství v demižonu. Byla to úplná lahoda.
Omámeni octovými výpary jsme pak vyšli ze sklepa až na půdu domu, kde nám domácí pán předváděl další divy: svůj archiv, zkušebnu, řezačku, kde vznikají ručně vázané knihy z edice Min a Jeb, které sází ve Wordu jeho otec…
Když jsme vycházeli ven, oba jsme měli pod paží několik knih a z kapes nám čouhaly lahvičky s lektvary. Můj obraz o Mikulovu byl zase o něco úplnější. Věděl jsem ale, že už to nikdy nebude taková exotika jako dřív, protože kdykoli se tam v budoucnu objevím, už budu mít k čemu se vracet.
Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora. Vznikl v rámci rezidenčního programu Čtení Mikulov.
Čtení Mikulov 