Osobně laděný fejeton spisovatele Jana Němce (*1981) inspirovaný výhledem z penzionu, ve kterém autor v květnu 2022 pobýval na týdenní rezidenci v našem městě. Zaslaný příspěvek doprovodil slovy: „Já se v případě Mikulova nějak nedokážu odpoutat od rodinné a osobní historie.“ Jsme rádi, že se jeden z našich nejvýraznějších současných spisovatelů, autor oceňovaných románů Dějiny světla nebo Možnosti milostného románu a šéfredaktor časopisu Host, k Mikulovu opakovaně vrací. A doufáme, že tomu tak bude i nadále! (Fotografie z autorského čtení Jana Němce doprovázeného ukrajinskými hudebníky Lili a Oleksiem Ostapčukovými v mikulovské Galerii Konvent, foto: Jitka Pikula)
Toho večera se Měsíc choval divně, využil toho, že je v úplňku, a začal se valit po hraně Svatého kopečku, pomalu pomalinku stoupal, funěl a zastavoval se před zastaveními, sledoval jsem toho romantického poutníka zpoza mentolového závěsu a trochu mě štval, byl moc velký a odrážel do pokoje moc světla, tušil jsem, že se nevyspím, a bylo to tak, měsíc prozářil vrstvy času sedimentované, v nikdy nevím jestli napsat hlavě, mysli nebo duši, jako lampa, rentgenový snímek, ve svrchní vrstvě, v ještě pořád zkypřené půdě, tam nahoře na Kopečku sedíme s Ninou, která není Nina, ale Anna, aha, stejně už to všichni vědí, a sáhodlouze se rozcházíme, zatímco dole ve městě se slaví, no jasně, vinobraní, nedávno jsme se spolu o Možnostech milostného románu poprvé bavili, říkala mi, co všechno je tam špatně, a měla pravdu, ta moje kritička, díky, od tebe jediné to beru. Prosvíceno, pojďme dál. O vrstvu níž je můj děda, stojíme tam nahoře spolu, když jsem ještě docela malý, a on vzpomíná na vojnu v Mikulově, ukazuje kamsi do Rakouska a říká, jak se chystali, že to do těch Habsburků naperou, že to do nich napráší, že to do nich napálí, a pak vypráví, jak se kdo pokoušel tu hranici překonat, dráty, rogalo, traktor a jánevímco, vlasy mu zvedne vítr, taky o dědovi v tom románu píšu, ale už mi nemůže říct, co je tam špatně. Zato o rodičích moc nepíšu, i když nedávno mi máma u sobotního oběda vyčetla, že teď všichni ví, že se jí doma nechtělo smažit bramboráky, not a big deal, my dear, rodiče v Mikulově studovali na gymplu a na Kopeček se taky co chvíli plazili jako ten Měsíc dnes, hledali tam úplněk, věřím, že ho někdy našli, úplněk nebo něco podobného, úplněk nebo něco jiného za zdí židovského hřbitova nebo úplně nahoře na Stolové hoře, kam chodili pít víno, ještě když pili. Prosvíceno, pojďme dál. Teď domácí z domu, kde bydlím, sedí u mě o Vánocích L. P. 2021 a rozmlouváme, já mám zrovna nohu v ortéze, protože jsem špatně doklouzl u forhendu, a on vzpomíná, že v Mikulově taky sloužil na vojně, jako můj děda, dokonce asi ve stejných letech, potvrdí se to, když začne, že tam měl kolegu, který z nešťastné lásky začal psát básně, a ty pak publikoval v časopise Československý voják, ukázalo se, že jednu si můj domácí pamatuje dodnes a užuž v tom křesle pod světlem lampy recituje, ne verš dva, ne, recituje dál a dál, po sedmdesáti letech prosím, a mně ta chvíle přijde tak krásná, že si z básně nezapamatuju ani slovo. Prosvíceno, pojďme dál, nebo ještě moment, později se ten básník proslavil, dodal domácí, než odešel o byt dál, vy byste ho mohl znát, když jste z oboru, Miroslav Florian, no jo, Florian, básník, který se za normalizace stal dokonce poslancem, národní umělec, který někdy v polovině 90. let zemřel na pódiu Národního domu při uvedení své poslední sbírky, i to se stává, i to měsíc prozáří, hmota si dnes nemůže být ničím jistá, paprsky jí pronikají jako nůž máslem, všechno je ve své podstatě průhledné, možná, že ani Měsíc není těleso, ale prostě díra v noci, jíž je vidět hluboko do minulosti, která sice už není, ale udělala nás tím, kým jsme, jak se píše někde v Bibli, pokud se nemýlím.
Druhý den sedím v kavárně na náměstí, hledím na Kopeček a domlouvám si, že až přijde ta servírka, ukážu jenom prstem a řeknu: Vyjdete se mnou nahoru, až tu skončíte? Jenže to už Měsíc zase couvá, podle kalendáře Krásné paní nikdy nevyséváme, nesázíme ani nepřesazujeme v novoluní a nevybalujeme, nepřebalujeme ani nebalíme, když couvá.
Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora. Vznikl v rámci rezidenčního programu Čtení Mikulov.
Čtení Mikulov 