Spisovatelka, překladatelka a rozhlasová redaktorka Pavla Horáková je mimo jiné autorkou románů Teorie podivnosti (Argo, 2019, oceněno cenou Magnezia Litera za prózu roku) a Srdce Evropy (Argo, 2022). Právě druhý z nich představila mikulovskému publiku v červnu 2022 v Galerii Konvent. V rámci našeho rezidenčního programu v Mikulově týden pracovala, poznávala okolí, potkávala se skutečným i snovým městem a jeho obyvateli. (foto: Pavla Horáková, upraveno redakcí)
„Svatý kopeček plný je tvých oveček,“ vytane mi v duchu při každém pohledu vzhůru na Tanzberg. Tedy asi tak dvacetkrát denně. Poprvé hned po probuzení, když otevřu na terasu a vyhlédnu na kopec, který se teď v červnu svěže zelená. Komu se poštěstí, že jeho první pohled po procitnutí může spočinout na něčem svatém, raduju se pyšně z té výsady.
Slogan z návštěvy papeže Jana Pavla II. na Svatém kopečku u Olomouce se mi pořád vtírá, snažím se ho vytlačit Máchou: „Na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá…“ Míhá, to je to správné slovo. Všechno se tu tetelí a chvěje jako vidina. Když se lokálka blíží nížinou od Valtic, bílé stavby na Svatém kopečku se v dálce zjeví jako přelud. I zámek na návrší pod ním. Pohádkové kulisy se chystají návštěvníka spolknout.
Hned první večer si u synagogy zarazím třísku do chodidla. Nemůžu ji najít a představuju si, jak se mi podebere pata a z výletů a výšlapů nebude nic. Zuju botu a bolest je pryč. Obuju ji a bodání je zpátky. Z podrážky vyrýpnu zaražený kámen, který mě skrz měkkou gumu řeže až do kůže. Nic tu není, jak se na první pohled zdá.
Byla jsem tu už kdysi, před mnoha lety, jen na skok. Zrovna udeřilo takové vedro, že jsme se jen doplazili na náměstí, pohlédli od zámku směrem k židovskému hřbitovu, usoudili, že bychom tam v horku nedošli, a na Svatý kopeček už vůbec ne. Ditrichštejnská hrobka se ve žhavém vzduchu chvěla jako miráž, jako přízrak Středomoří přenesený sem anděly. Co naplat, snad někdy příště, řekla jsem si. A teď přímo naproti hrobce visí plakát, z nějž se mé jméno drze dívá na její dvojvěží. Na Svatý kopeček vidím z postele. Někdy se vyplatí počkat.
„V knížce zmiňuju Mikulov dokonce třináctkrát!“ snažím se vlichotit místním na čtení. Není to lež. Ve městě potkávám své důvěrné známé, Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, Theophila Hansena a mikulovské rabíny, s nimiž jsem byla poslední dva roky v čilém styku. Ze všech stran na mě útočí tolik krásy, že se zalykám a musím se občas schovat v přítmí pokoje a dát odpočinout očím, abych si neuhnala Stendhalův syndrom. Ráda sedávám sama v kostele, ticho uvnitř je takové, že boží klid narušuje jen bzučící moucha. Chrám je vzdušný a plný slunce, v takových si představuju, že opravdu přebývá Bůh. „Zavírejte dveře, do kostela vlétají holubi,“ píše se na dveřích. Sice bylo dokořán, ale žádný pták uvnitř nepoletoval. Kdybych ho tam zahlédla, uvěřila bych, že je to Duch svatý, a na místě bych se obrátila.
Jsem tu v nejkrásnějším období roku – lípy už kvetou, ale ještě se nekrátí den. Voda v lomu je průsvitná, dosud nezkalená řasou, a ostrý předěl azurové mělčiny a černočerné hloubky ve mně vyvolává okouzlení i bázeň. Slunce se ještě šplhá vzhůru, květy slibují plody a světla je každý den o trochu víc. Večery jsou nekonečné, a když se ráno probudíte, den už tu dávno je a čeká na vás, až do něj rovnýma nohama vskočíte. Rorýsi piští do noci, až do soumraku krouží hejno holubů pod Svatým kopečkem a soutěží s jeho bělostnými kaplemi o to, kdo lépe odráží paprsky zapadajícího slunce. Na opačné straně města krátké kondenzační čáry letadel vypadají v nízkém rudém slunku jako komety. Iluze střídá iluzi.
Na pokoji se večer nedá být, z pódia ve dvoře duní revivalová kapela, která vyhrává Davida Kollera. Jdu se projít do zámecké zahrady, pod níž jiná revivalová kapela hraje Davida Kollera. Cestou domů potkávám Davida Kollera.
Z kohoutku teče voda tak vápenitá, že čaj z ní vypadá jako nefiltrovaný ležák. Snad z té tvrdé vody, anebo z měkkého alkoholu, kterým mě tu častují, se mi zdají podivuhodné sny. V jednom jsem společně s papežem Františkem vyhrála zájezd do zahraničí, ale z ohledů na jeho věk a zdraví jsem se nabídla, že s ním strávím týden ve Vatikánu. Poslední noc před odjezdem potkávám nad ránem ve snu poťouchlého Dionýsa, drží mě oběma rukama v pase a já mu z vlasů opatrně vyvlékám zvadlé listy révy na znamení konce bakchanálií, které se nikdy nekonaly. Prožívám to jako shledání s dílem vlastní duše, ale možná je to jen dovedně nastavené zrcadlo, ve kterém každý vidí, co vidět chce. Pořád opilá z toho snu se ranním deštěm loudám s kufrem z kopce. „Pojď, Bertíku, vyčuráš se a půjdeme se podívat, kdo nás opustil,“ oznamuje paní pudlovi před smuteční vývěskou nedaleko nádraží. To já opouštím tohle město, které je v tu chvíli pro mě už jen přeludem. Mikulov. Zadřel se mi jako tříska.
Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora. Vznikl v rámci rezidenčního programu Čtení Mikulov.
Čtení Mikulov 