Ilse Tielschová je rakouská spisovatelka s jihomoravskými kořeny. Narodila se roku 1929 v Hustopečích u Brna. Studovala na gymnáziu v Mikulově a ve Znojmě. V dubnu 1945 uprchla před blížící se frontou do Rakouska, kde později získala státní občanství. Ve svých prózách tematizuje motivy vykořenění a vyhnání a nabízí tak pohled z druhé strany hranice. V roce 2022 jí vychází v brněnském naladatelství Books & Pipes povídková kniha Vzpomínka na dědečka v překladu mikulovské pedagožky a výtvarnice Jarmily Červené, která text doplnila také ilustracemi. Ve spolupráci s nakladatelstvím zveřejňujeme jednu z povídek a ukázky ilustrací.
Moji rodiče, dokud žili, odmítali navštívit zemi, která byla jejich domovem, báli se bolesti, kterou by jim tato cesta připravila. Ani já jsem nechtěla hodně dlouho slyšet o jízdě do minulosti, až jednoho dne přišel dopis od zestárlé ženy, která po dlouhá léta byla hospodyní u mých rodičů. Milovala jsem ji jako druhou matku. Nyní mi psala, že sedí u studených kamen, nemá uhlí a třese se zimou. Napsala to v oné mně od dětství tak důvěrně známé řeči, směsi z českých a německých částí slov, smíchaných s útržky moravského dialektu, trochu česky, trochu německy, tak se říkalo tomuto smíchanému nářečí, které k dorozumění úplně stačilo. Rudolf byl dojatý, když ty neobratné, na papír naškrábané řádky rozluštil. Nakoupil brikety černého uhlí zabalené v papírových pytlích a naplnil jimi prostor kufru našeho velikého auta. Já jsem nakoupila exotické ovoce a čokoládu, kávu a čaj, vše, o čem jsem se domnívala, že bude vítáno. Pak jsme si obstarali vízum a vydali se na cestu do jihomoravského maloměsta, ve kterém jsem se narodila a strávila prvních šestnáct let svého života. Neměla jsem v úmyslu vzpomínat na to, že po silnici, po které jsme jeli, kráčeli v červnu roku 1945 moji rodiče, když museli opustit město a zemi, nakonec jsem na to ale přece jen myslela. Musela jsem myslet i na to, že za několik týdnů poté tudy šli také staří prarodiče, vedle nich běžely dvě malé děti, sestra mé maminky nesla v náručí to nejmenší, které porodila teprve v dubnu, byla to dvojčata, dva malí chlapečci, jeden z nich konec války nepřežil, ten druhý zemřel brzy nato v malé dolnorakouské vesnici, hned za hranicemi. Tyto představy jsem si nevybavovala úmyslně, ale na té silnici, kterou jsem tak dobře znala, po které jsem jako dítě často jezdila na kole, se mi vnutily. Nedokázala jsem svým myšlenkám poručit, osamostatnily se.
Na hranici nastaly těžkosti kvůli těm briketám černého uhlí. Celník se nás příkrým tónem ptal, co je v těch papírových pytlích. Rudolf, který tuto cestu podnikl s nejčistšími úmysly, se rozzlobil a bez přemýšlení odpověděl, že určitě nepřeváží dynamit. Celníkův obličej se zbarvil do ruda a já jsem musela vynaložit hodně námahy, abych ho v jeho řeči uchlácholila, jak jen jsem mohla, abych to vysvětlila, neboť tento muž najednou nerozuměl ani slovo německy, viděl v tom provokaci, dovážet uhlí do země, ve které jsou lidé dobře zásobeni vším, co potřebují. Bylo to začátkem sedmdesátých let. Naštěstí bylo ten den velmi chladno, také celník mrzl a chtěl se vrátit do své vytopené budky, proto jsme právě včas hladce vyvázli.
Rodné město mi tehdy připadalo ještě téměř nezměněné. Některé řady domů byly strženy, pravděpodobně to byly domy, ve kterých po vyhnání Němců nikdo nebydlel a které zchátraly, jak to s opuštěnými domy zpravidla dopadne. Velký farní kostel se rozpadl, zřítila se věž a zničila gotickou střechu, zbytky stavby byly navzdory radám památkářů odstraněny, zachovalá část byla vyhozena do povětří. Kostely tehdy nebyly žádané. Statek mých prarodičů ještě stál tak, jak jsem jej znala, i vinný sklep, i když už ve velmi špatném stavu. Dům, ve kterém jsem se narodila a ve kterém jsem žila se svými rodiči, stál nezměněn, byl takový, jak jsme ho v roce 1945 opustili. O sedmnáct let později, když jsme se z cesty skrz Polsko a Slezsko vraceli opět přes mé rodné město, byla už část tohoto domu stržena, ale ještě stála část s okny našeho bytu, ordinací mého otce, cihlami dlážděný dvůr, na kterém v domácnosti zaměstnané dívky kdysi napínaly šňůry, aby na ně pověsily prádlo na sušení. Mezi těmi sluncem prosvícenými prostěradly, vonícími po mýdle, jsem si jako dítě hrála. Zase byly strženy celé ulice, vystavěny nové obytné čtvrti, potok zasypán a stromy akátové aleje pokáceny, zmizely také ty krásné staré stromy navazující na kaštanové aleje, na okrajích takto vzniklých ulic se z bombám podobných podstavců tyčily ohavné obloukové stožáry veřejného osvětlení. Na velkém čtvercovém náměstí se všechno změnilo, ten nejhezčí z měšťanských domů, stará stavba vyvážených forem s nádherným atriem, byl stržen a na jeho místě postavena škaredá novostavba. Z domu, kde bydlela má kamarádka Inge, se loupala omítka. Koupaliště, kde jsme trávili léta o prázdninách, už nebylo. A zase o léta později jsem zaznamenala další změny. Z mého rodného domu už stojí jen přední část. Pokoj, ze kterého jsem za jasného počasí viděla kříž na vrcholu Pálavy, už není. Cesty, po kterých jsem jako dítě běhávala ke statku prarodičů, nejsou k poznání, dědečkův statek přestavěli. I když si říkám, že to jsou změny, které můžeme pozorovat všude, kde jsme dlouho nebyli, přece to bolí. Člověk se nevrací beztrestně tam, kde byl dítětem.
Zatímco toto píši, přepadají mě tísnivé představy. Jedna z nich mě pronásledovala po desetiletí, ačkoliv jsem to neviděla na vlastní oči, ačkoliv vznikla z vyprávění jiných. Pod jedním z těch oken, která dodnes zůstala v části zbývající z našeho obytného domu, ležely v květnu 1945 knihy mého otce, hromada, která sahala až po římsu okna bytu v mezipatře. Všechny ty knihy, které otec tak miloval, mezi nimi vzácná první vydání slavných básníků, všechny roztrhané, rozdupané, deštěm zmáčené, tak mi to maminka líčila, zbytek ležel ve spižírně s vytrhanými stránkami, zmuchlanými nebo pomazanými lidskými výkaly. „Buď ráda, žes to neviděla,“ řekla maminka, ale já to přesto vidím.
Viděla jsem to také tehdy, když jsme opět o léta později projížděli krajinou mého dětství, stáli před ještě zbývajícím torzem mého rodného domu. „Pojďme,“ řekla jsem a sáhla po Rudolfově ruce, „teď už vím, kam patřím. To už není moje město.“
Ale tam, kde ještě dnes začíná ta strmá ulička, která se tenkrát jmenovala Růžová a po které jsem v zimách mého dětství bohatých na sníh na svých saních často sjížděla do údolí, stála teď lavička, na lavičce seděly čtyři staré ženy, šátky uvázané pod bradou, jak se v této oblasti vždy nosily. Jedna z nich se mě zeptala na jméno. Když jsem jí řekla, jak jsem se jmenovala za svobodna, ukázala na svoji ruku. „Tady,“ řekla, ji jednou kousl osel, můj tatínek jí ránu ošetřil a ovázal. Rána se dobře zahojila. Jiná otevřela ústa a ukázala na zub. „Ten zub,“ řekla, jí udělal můj tatínek. Široce se rozesmála. Drží dodnes. Teď začaly i ty další opatrně mluvit a klást otázky.
Rudolf se zeptal, jak to, že umí tak dobře německy. Ptal se s naivitou člověka, který neznal lidi a poměry tady na Moravě, v době, kdy jsem tu žila.
Ženy se chichotaly. „Trochu česky, trochu německy,“ řekla jedna z nich přátelsky a zcela samozřejmě, tak to tady přeci bylo vždy. Ostatní přitakaly.
Podali jsme si ruce a rozloučili jsme se tak, jak se loučí lidé, kteří jsou si blízcí stejnými vzpomínkami. „Až budeme pryč,“ řekla jsem Rudolfovi, když jsme kráčeli k našemu autu, „budou mluvit o starých časech.“ Budou si mít navzájem hodně co vyprávět.
Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora.
Čtení Mikulov 