Stanislav Biler (1982), sociolog, publicista a spisovatel. Je redaktorem a2larmu a přispívá do řady dalších médií, spoluzakládal hnutí Žít Brno, působil jako dramaturg České televize a v kanceláři Veřejného ochránce práv. Podílel se na místopisném průvodci To je Brno a je autorem průvodce 111 míst v Brně, která musíte vidět. Vydal romány Nejlepší kandidát (Druhé město, 2017) a Destrukce (Druhé město, 2021), za který získal cenu Magnesia Litera za prózu roku. V Mikulově pobýval na přelomu března a dubna roku 2023, z románu Destrukce četl v Městské knihovně, besedoval se studenty mikulovského gymnázia, přešel Pálavu tam a zpátky a zúčastnil se degustace octů.
Když jsem každý den své šestileté docházky na sedmileté gymnázium snídal chleba s máslem a sýrem v čase 6:45 u zapnutého Rozhlasu, někdy tou dobou hlásil moderátor stav na hraničních přechodech napříč zemí. Situace ve městech Lanžhot, Aš, Cínovec, Boží dar, Rozvadov nebo Mikulov tvořila nedílnou součást mé reality, v níž ještě neexistoval mobilní telefon, který by mě zahltil bizarnějším obsahem. A tak jsem v jedné slezské obci tehdy poslouchal, jak dlouho trvá kamionům opustit republiku. Spolu s nimi jsem se snažil opustit rodný dům, abych stihl autobus do školy. V tom čase také běžela každý den poznámka Ivana Hoffmana, který z mně dodnes neznámého důvodu mohl každý den říkat lidem, co si myslí o různých věcech. Od té doby uplynulo několik dekád, Ivanovi Hoffmanovi v mezičase přeskočilo a kamiony se řítí napříč kontinentem bez hranic, abychom měli k dispozici všichni dostatek paprik a iPhonů v libovolnou roční dobu.
Už se nepamatuju, jak dlouho se obvykle čekalo v Mikulově. Mám pocit, že na tom přechody v Rozvadově či Aši bývaly hůře. V zimních měsících jsem se pak strachoval o osudy zapadlých kamionů na Božím daru či Cínovci, jako by snad chtěla zima zastavit kola kapitalismu dříve, než on navždy rozdrtí zimu rozvrácením klimatu. Jak už víme, zima prohrála. A my s ní. Plynulou jízdu přepravních kontejnerů nesmí nic narušit.
Více než dvě dekády po tomto úvodu jsem se jednoho dne poprvé ocitl v Mikulově. Přijel jsem vlakem a nikoli kamionem. A navzdory všem pověstem a historkám má nejsilnější asociace s městem souvisí s těmito monstry a nikoli s vínem, památkami nebo tou bílou skálou, co se tyčí nad městem. Ale ne moc, přece jen jsme na Moravě, a ne v Dolomitech.
Čekání na přestup v Břeclavi jsem si zpříjemnil posezením v nádražní hospodě, která se mi zapsala do srdce i paměti obrazovkou uvádějící odjezdy vlaků, což mají málokde, a přitom máloco je krásnější než sledování času v podobě pohybu vlaků prostorem. Je to jistě krásnější než pohyb kamionů kdekoli.
Do Mikulova jsem přijel vlakem a vydal se vzhůru do kopce, kam mě hnal navigační systém. Několik družic na orbitě dávalo bedlivý pozor, abych s batohem na zádech neučinil zbytečné kroky navíc. Skoro vrcholem všeho, co jsem během týdne v Mikulově spatřil, byla v půli cesty osamělá lavička přesně pro jednu osobu. Na chodníku, který protíná jakési panelové či bytové sídliště poddaných výše položené turistické rezervace pro cyklisty a zvláštní sortu alkoholiků, které se říká milovníci vína. Zní to líp.
Chvíli jsem zvažoval, jak se na této kastraci odpočinku usadit, ale s krosnou na zádech mi to přišlo prakticky nemožné. Zbylou část cesty jsem zvažoval, zda za tímto nesmyslem stojí jakýsi kompromis rozumu s jiným rozumem, oblíbené aspoň něco, které se zhmotnilo v obvyklý nerozum, zda zde někdy byla normální lavička pro více lidí, na které se však shlukovaly podezřelé živly, ať již ty zcela bez domova, či pubescenti, kteří obvykle domov někde mají, ale vzhledem k jejich rozkolísanému stavu se tam dá málokdy vydržet. A tak bloumají městy i obcemi, které jejich existenci povětšinou ignorují a k potřebám dospívání se staví s podobným pochopením jako k moru či jiné epidemii.
V historickém centru města mé oči hypnotizovaly střídající se cedule penzionů, jako by zde nikdo nechtěl bydlet sám. A množství restaurací, na jaké obvykle ve městech obdobné velikosti nikdy nenarážím. Často je v nich návštěvník rád za teplou vodu. Smažený polotovar zmraženého sýru bývá vrcholem veškeré maloměstské gastronomie. V Mikulově jsem se vždy najedl dobře, to nelze popřít. Voda byla všude chladná a jemná.
Nejsem si v případech podobných měst příliš jistý, zda kombinace historických pamětihodností, které v uplynulých dekádách nějakým omylem nikdo nesrovnal se zemí, spolu s celkovou malebností, je pro taková a jiná místa výhrou či pohromou. Tedy z pohledu těch, kdo se zde pokouší o život, zatímco pro davy sezonních turistů jsou jejich životy stejnými kulisami, jako zámek, kostel či jiná halda uspořádaného kamení s příběhem. Do měst jako Blansko či Adamov zbohatlíci své peníze neukládají a tak zde sice chybí nové i dobré restaurace, ale za to zde nepřebývají snobi.
Strany ovládající česká města i maloměsta obvykle vynakládají mnoho energie, aby se zbavila kohokoli v nouzi a to včetně té existenciální, viz zmíněná puberta, ale obdobnou politiku vůči zbohatlíkům nezaujímají. Ti se pak jako rovina rozrůstají veřejným prostorem až jednoho dne všichni s hrůzou zjistí, že už veřejné není nic, v těch hezkých restauracích si jídlo dovolit nemohou a jejich město už dávno není jejich. Z obyčejných obyvatel se stává podobná přítěž, jako z těch neobyčejných bez domova a podobně.
To mě napadlo, zatímco jsem se řítil na přelomu března a dubna do kopce z Pavlova ke zřícenému hradu známého jména, odkud se mi naskytl hrůzný pohled na krajinu zdevastovanou šílenou vodní intervencí. Pěšky přes kopce zpět do Mikulova se mi však tep i myšlenky uklidnily. Valil jsem se vpřed krajinou před rozkvětem spokojený jako čerstvě vyložený kamion řítící se jihomoravskou plání pro nové okurky zabalené v plastu a vybledlá rajčata. Zatímco je pohání tuny fosilních paliv, mě hnala vpřed chuť octů z degustace v jednom vlhkém mikulovském sklepě. Nad povrchem luk se potácel hmyz a ve větru zápolili ptáci.
Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora. Vznikl v rámci rezidenčního programu Čtení Mikulov.
Čtení Mikulov 