Ondřej Buddeus (*1984) je spisovatel, překladatel, editor a pedagog. Absolvoval FFUK v oborech překladatelství – němčina a nordistika, kde také obhájil doktorskou práci. V současnosti působí na Akademii výtvarných umění v Praze. Byl šéfredaktorem literárního časopisu Psí víno, vedl státní agenturu České literární centrum. Zabývá se teoreticky i umělecky možnostmi textového vyjádření, teorií básnických textů a oblastí fikčnosti v literatuře. Je nositelem Ceny Jiřího Ortena za sbírku rorýsy (Fra, 2012) a spolu s Davidem Böhmem získal mimo jiné také ocenění Magnesia Litera v kategorii dětská kniha za titul Hlava v hlavě (Labyrint, 2013). Autorsky se pohybuje napříč žánry i médii, často spolupracuje se současnými umělkyněmi a umělc. Jako poslední básnický titul vydal sbírku zóna (Rubato, 2017), v letošním roce pak knihu pro děti Kolo. Dopravní prostředek budoucnosti (Paseka, 2024). V Mikulově pobýval na týdenní rezidenci v listopadu 2024 společně s Elenou Pecenovou. Oba autoři připravili tvůrčí workshop pro studenty gymnázia a jejich společné performativní autorské čtení proběhlo v prostoru Štukového sálu – bývalé dietrichteinské klenotnici. Foto: Vojtěch Novák.
odesílatel: Petr Šesták <petr6ak(at)gmail.com>
komu: Ondřej Buddeus <ondrejasvet(at)gmail.com>
datum: 15. 3. 2025 15:27
předmět: Mikulov – Rezidenční výstup
zabezpečení: Standardní šifrování (TLS)
Další informace: Důležité, protože si to myslí Google.
Ahoj Ondřeji,
mohl bys mi prosím poslal bys mi v brzké době poslat nějaké výstupy k Mikulovu? Rozjeli jsme teď ten rezidenční byt a projekt má docela dost pozornosti, tak bych potřeboval prezentovat výstupy z minulého ročníku.
odesílatel: Ondřej Buddeus <ondrejasvet(at)gmail.com>
komu: Petr Šesták <petr6ak(at)gmail.com>
datum: 21. 3. 2025 15:51
předmět: Re: Mikulov – Rezidenční výstup
posíláno přes: gmail.com
Ahoj Petře,
jasně, pošlu ti to do týdne, a kdybych ti to do týdne nenapsal, budeš se s tím muset nějak popsasovat. A já taky. Tahle situace je mimochodem vyvážená roztomilým paradoxem – díky nesrovnalostem: tobě něco chybí, mně přebývá a oběma nám to vadí. Závazek vs. naplnění, očekávání vs. upokojení, slib vs. dodržení… taková ta běžná ekonomie tvůrčích pobytů. Možná je to i ekonomie něčeho dalšího než jen rezidencí. Tyhle přívětivé a dočasné exily jsou jak známo radikálně zjednodušenými modely života. Jsou? Tak určitě!
Od počátku mého mikulovského pobytu je to k dnešnímu dni přesně 4 měsíce, konkrétně 120 dní. Těch de sadovských sto dvacet dní rozdílu znamenalo zadýchanou zimu, amplitudu tmy, urputné dětské a dospělé virózy, kolizi rodinné rovnováhy a její znovunalezení (to je slovo!), taky týdny mediální ofenzivy staronového prezidenta USA a jeho dvorních šašků s rozvratem geopolitického uspořádání světa za posledních 80 let v mobilu v kuchyni, v koupelně, na záchodě, v předsíni, v dětském pokoji, u pracovního stolu. Plus znovuoživení steroidového vědomí války u nás doma v Evropě na Ukrajině, což – aspoň mně – připomínalo dny po začátku téhle války, dny po nástupu covidu nebo po 11. září 2001.
Proč to píšu, když s to s dočasným ústraním v poklidném a přívětivém Mikulově vůbec nesouvisí? Ze dvou důvodů: jednak proto, že dokumentace je podstatnou a opomíjenou součástí literatury a mentální přenos do časovosti toho, co dokumentuje, jednou z jejích schopností, ne-li kulturních funkcí. Píšu, tedy dokumentuju; čtu, tedy překonávám čas. Představuju si, jak tuhle mou zprávu bude někdo náhodou číst za pět deset let a jsem si jistý, že si na tuhle zvláštní dobu a sebe v ní vzpomene. Paměti stačí zvuk, obraz, závan dávno mrtvého pocitu – a už se vrhá po vzpomínce jako slepice po flusu. Píšu to ale i proto, abych sám sobě vyznačil, jak sádelnatou vrstvou reality se musím prodrat, abych si na mikulovské dny vzpomněl. Je ti asi jasný, že tuhle zprávu jako nástroj rozpomínání používám záměrně.
Těch šest dní v Mikulově v listopadu 24‘ bylo samozřejmě výjimečných. Nejen díky těm, kdo mi do toho dočasného exilu nějak promluvili, ty, Martin, Víťa, Elena, taky Honza nebo Jean-Philippe, ale samozřejmě tím laskavým a pitoreskním layoutem zvaným Mikulov: městem v úrodné nížině s vysokohorskou přirážkou a uličkami vybíhajícími na náměstí milionářů se zříceninou Kozího hrádku nad ním, dočasně zastaveným cvrkotem turistické sezóny, která uplynula a zase přijde, pravidlem jediné hospody otevřené i po desáté večer a s golemovskou dekorací, kterou bych čekal spíš Maiselově ulici v Praze, sámoškou pro chudé s luxusními holandskými sýry po minimálním datu trvanlivosti, vinárnu na rohu zářící z přítmí jako jihomoravská varianta obrazu „Noční ptáci“ od Edwarda Hoppera s večer co večer jinak nepravděpodobnou dvojicí hostů a až absurdně přitažlivou servírkou v bráchově černém tričku nebo nonstopáči s portálem jako zaplivaná nádražka a barem, který připomínal celoživotní sbírku vzácných tesaříků instalovanou v barokním bazilice v rodném městě Ignáce z Loyoly. To všechno tam bylo. A pak druhou složkou, na níž stála a padala mimořádnost mých mikulovských dnů: toho co tam nebylo. V mém příběhu to znamenalo nepřítomnost Prahy, kde žiju, a všeho, čím s ní osobně souvisím. Být v Mikulově jako dočasná rovnováha mezi tím, co je a co ne. Takhle jednoduché to bylo.
Do Mikulova jsem odjel, jak jsem ti říkal ve vlaku, dopsat povídku. Urputně jsem potřeboval využít pracovní ústraní k tomu, abych domyslel a doprožil příběh, který se odehrával na sídlišti a místním gymplu nějakého středně velkého českého městečka, v takové malé české utopii a všednodenní distopii zároveň. Co to znamená v praxi, dobře znáš: aby se realita fikce vyloupla a ukotvila ve vyprávění, je nezbytně nutné vymanit se z reality vezdejší. Jenže nabitý program rezidence netvořila jen příprava na čtení v dietrichsteinské klenotnici nebo workshop na gymnáziu, ale taky snaha fyzicky pochopit místo a krajinu, konečně vyrazit na Děvín nebo se s vámi zpít v nonstopu. Vyrovnat energie našeho potkávání a nepotkávání, přijímat a odmítat pozvání různých svodů – to všechno do toho hlavního, soustředěného cíle vstupovalo s radikální intenzitou. V jednu chvíli mi už nezbývalo nic jiného, než se rozhodnout a zradikalizovat: vaše příběhy, zvlášť tvůj a Elenin, protože naše dočasné souručenství bylo maximální, a intenzitu tohohle místa prostě už vnímat nechci, nebudu, odpojuju se, sbohem! A v tu chvíli mi došlo, že to, s čím se tady a nejen tady neustále potýkám, jsou příběhy těch druhých.
A to je právě to, co jsem si z Mikulova odvezl jako suvenýr – závratné vědomí toho, jak „příběhy těch druhých“ vstupují do toho mého, když sdílíme dějiště. Je to tak běžné, průhledné a banální, až se skoro bojím, jestli to vlastně není kýč. Představ si to jako epifanii, náhlé prozření: najednou nesnídáš rohlík z mikulovského Lidlu, ale přežvykuješ to, že ho někdo vyráběl, převážel, dával do regálu, markoval – a pak tohle všechno žereš. Jedeš z Lidlu na byt a žereš dlažbu, kterou někdo pokládal, rozhlídneš se po ulici, a není nic, co by nebylo dotýkané. Mlátíš povídku do počítače a ten hardware je důsledkem výrobního procesu na druhé straně planety, na němž se někdo podílel 8-10 hodin denně, pak se převlíknul a šel domů za dětma. Díváš se z okna pokoje a to okno není tvoje a ten pohled není tvůj, předcházelo mu rozhodnutí někoho jiného a důvody leží v jeho příběhu. Koukáš na Svatý kopeček rozkrájený křížovou cestou, která nevznikla sama od sebe, ale tím, že právě takhle a tudy někdo potřeboval šlapat nahoru, jedno jestli zbožná duše nebo další z milionů turistů. Obvyklá scenérie mého pokoje je najednou to nejnepřirozenější – stejně jako všechno ostatní. A aby ses mohl soustředit na vlastní příběh, nebo dokonce na příběh a hlas někoho, koho máš jako autor ve svých rukách, nezbytně nutně musíš tohle všechno nevidět, neslyšet, nevnímat. Žít s příběhy těch druhých znamená v tu chvíli většinu jejich stop aktivně přeřadit do aktivní slepé skvrny. Vydat polovědomky obrovskou energii na nevidění, aby se nerozmazal pohled na to, co vidět potřebuješ. Paradox tohohle stavu: vidět znamená nevidět, být účasten znamená neúčastnit se, participace je založená na ignoranci, ano je ne. Asi si dokážeš představit, že moje mikulovská situace byla najednou dost na pováženou.
A pak, myslím že to bylo pondělí odpoledne, jsem tu povídku dopsal. Jmenovala se „Liška kříží svou stopu“. Tlak příběhů těch druhých se uvolnil. Najednou nedotíraly. O čem to svědčí? Možná víc než o tom, že se člověk musí stát úplným ignorantem, aby „hodně byl někde“, jak pravila věštkyně Jolanda, je to docela banální a můj příběh zápasu o příběh. Vlastně taková běžná historka z rezidence, pohádka o tlaku a protitlaku. Zpráva o tom, co se tak dá na tvůrčím pobytu v Mikulově prožít. A tos po mě přece chtěl, ne?
Výsledek téhle změny stavu se dostavil v nečekaných formách. Jednak v tu chvíli začaly být příběhy, i jejich nejefemérnější stopy v podobě drobných momentů v mikulovských ulicích, příjemným osvěžením, cvrkotem pro oči toho, kdo je konečně může a chce pozorovat a zaznamenat. A tak vznikla ta malá série fotodokumentačních záznamů, kterou ti posílám v příloze. Druhým efektem bylo, že jsem měl najednou chuť do těch efemér vstoupit a dění v uličkách rozčísnout nějakou hrou, která by se beze mě v Mikulově nestala. Zní to možná trochu zpupně, ale to je přece důvod, proč si nás do Mikulova zvete, ne? Na dvorku před naším ubytováním zůstala větev, kterou jsem našel v křoví u dětského bunkru skrytého na úpatí Svatého kopečku a kterou jsem původně chtěl použít ve štukovém sále pro naše čtení s Elenou. Ale předběhls mě a přinesl jinou. Moje větev na dvorku překážela, já ti svatosvatě slíbil že ji odklidím. A tak se z ní stala nabídka na absurdní příběh v youtuberském duchu, který dostal jméno snad díky Eleně nebo jejímu klukovi Vojtovi, už nevím. Jmenuje se to „Navracení klacku do volné přírody“. To ti pošlu odkazem přes wetransfer, ty data jsou objemný.
Vlastně ten Mikulov… člověče i když to trvalo jen pár dní, byly to velký data. Tak ještě jednou díky, pozdravuju!
Ondřej
Příloha_1: Dokumentace efemérních jevů
Příloha_2: Navracení klacku do volné přírody
Čtení Mikulov 