Petr Borkovec (1970) je básník, prozaik, překladatel, autor knih pro děti. V březnu 2025 se stal coby stipendista Českého literárního centra prvním obyvatelem mikulovského spisovatelského bytu. Přinášíme vám dva rezidenční texty, které z autorova pobytu vzešly. (Úvodní foto: Petr Borkovec v mikulovském rezidenčním bytě, archiv ČLC a projektu Czechia2026.)
ŘÍČNÍ SLEPOTA
Naposledy jsem tím mokřadem procházel někdy na začátku ledna. Voda byla všude zmrzlá jistě až ke dnu, břehy a chodníky, oddělující proudící vodu od stojatých partií, jako skleněné, ale po sněhu ani památky. Vzpomínám si, že jsem za chůze přemýšlel o první větě nějaké anglické detektivky, kterou jsem ten den ráno otevřel v knihovničce na nádraží. To, že jde o detektivku, jsem poznal podle edice; název ani jméno autora mi nic neříkaly. „Šli jsme po cestě podobající se říčnímu korytu.“ Věta se mi líbila. Byla věrná krajině, její autor asi bude dobrý pozorovatel. A také, zdálo se mi, skryl do té úvodní věty nenápadné znamení, varování: to, co nás čeká, nebude v žádném případě jednoduché. Představil jsem si, jak se čtenář – po tom, co se ponoří do napínavého příběhu – vrátí na začátek, a cesta podobající se řece, která vyschla nebo změnila tok, dostane nový, najednou tak zřejmý význam. Zapátral jsem na stránce – brzy ráno, vymrzlý na vymrzlém nádraží –, jestli se dál píše o muži a ženě, zda jde o pár. Na tu první větu jsem ale při procházce myslel především proto, že přesně takovou cestou – cestou připomínající řečiště – se k mokřadu mezi městem M. a vesnicí S. přichází. Byl jsem tady sám, tehdy i teď.
Když už jsem se o té procházce rozpovídal – v lednu se mi také, nad padlými, dávno mrtvými kmeny, co ležely v různých výškách pod vrstvou nažloutlého ledu, obklopené nehybnými bublinami, vybavila japonská báseň o mrtvém kaprovi, kterého si jde autor prohlédnout, ačkoli venku mrzne. Objevil jsem ji díky jednomu známému, který mi čas od času doporučí četbu. Většinou něco neobvyklého, „specialitu“, jak říká. O autorovi mi tentokrát pověděl jenom to, že jeho otec byl mnohem slavnější básník nežli on, jeho prvorozený syn. Nic víc. Víc asi nevěděl. V tom trojverší, které přesně znělo „za hrozného mrazu / si jdu prohlédnout velkého / leklého kapra“, bylo tolik pozorné přítomnosti! A bezelstnosti snad až dětinské. O čem to básník vlastně píše, mluvil jsem sám pro sebe a prodíral se chrastící vysokou travou na hrázích? Proč zmiňuje, že mrtvý kapr je „velký“? Proč zdůrazňuje, že vychází do nesnesitelného mrazu, aby ho mohl zkoumat? Připadalo mi, že celá situace směšně trvá na něčem, co vůbec není – ale zároveň jsem báseň nemohl pustit z hlavy, protože se dotkla čehosi, co jsem už někde někdy dávno poznal. A byl jsem si naprosto jistý, že je úplná, že nepotřebuje dořečení. „Velká stříbřitá skvrna“ (tak jsem si to pojmenoval), v niž se báseň mé hlavě proměnila, představovala oslňující vstup do důvěrné skutečnosti, kde se děje všechno najednou a já dovedu každou jednotlivost registrovat a udržovat s ní spojení.
Mrtvá ryba v básni – představoval jsem si, že leží na břehu nebo zamrzlá v mělčině pod ním a že básník se k ní vrací, když ji předtím přešel – způsobila, že jsem ve zmrzlém mokřadu hledal zvíře. Nebo jeho ostatky. Verše Rjúty Iidy, jak se básník jmenoval, vypovídaly i o jednoduché lidské zvědavosti. O přitažlivosti leklého těla velké ryby, které se zjeví z temnoty na denním světle, hraje ještě živými záblesky a barvami, nebo se nachází v pokročilém rozkladu a z jeho útrob trčí páteř stočená v tak živoucí záhyb, že působí jako rybí ocas ve chvíli, kdy se při lovu vymrští nad hladinu. Ale kromě spadlého volavčího hnízda, mělkého jako dno velikého proutěného košíku, jsem na nic nenarazil.
Začal duben, odpoledne se rozsvítilo a cesta k mokřadu se po dešti podobala říčnímu korytu mnohem přesněji nežli v zimě. Už zdálky se ozývali velcí ptáci.
VE MNĚ ANDĚL ZANECHAL SVOU VŮNI
Zpráva o městečku M. by se dala – napadlo mě, jakmile jsem zaparkoval a vystoupil u podloubí, které vedlo na hlavní náměstí – začít větou z filmové recenze, již jsem si na rozdíl od filmu, zapamatoval, protože se mi ihned zalíbila a protože se mi připomínala častěji, než bych si přál. Zněla takhle: „Ve výsledku tak dochází k situacím, kdy jeden střih v rámci scény znamená třeba skok v čase i změnu kontinentu.“
Nikdy dřív jsem M. nenavštívil a okolnost, která mě sem přivedla, nestojí vůbec za zmínku, ale už první pohledy ze silnice na vyvýšený zámek, příliš pompézní vzhledem k tomu, co se odehrávalo pod ním, stoupání křivými ulicemi plnými zákazů a nelogických odboček a nakonec řada sloupů a klenutí, na jejichž konci se blyštil okraj náměstí, mi připomněly hned několik od sebe vzdálených míst a období mého života. Žádné z nich – věřte mi – jsem nechtěl znovu zahlédnout. Natož na něj vzpomínat. A jako by skoků v čase a změn kontinentů nebylo dost, v březnovém rozhoupaném slunci, v prostřizích mezi střechami a věžemi městečka M. blikaly nepravděpodobné scenérie. Přicházel jsem na náměstí, vyhýbal se hromadě ostříhaného břečťanu a mezi barokními domy se mi zjevil mexický horský pás v rámu měšťanských nároží. Kordilléry, napadlo mě. Vedle, vysoko, na balustrádě čehosi, co se snad podobalo jezuitské koleji, zdvíhal Kristus obstoupený anděly obě paže a v prstech držel kalábrijskou krajinu s kapličkou na kopečku, pod nímž se táhly vinice. Vzápětí, v jiném průzoru, jsem za ulicí, která padala dolů do modrého nebe tak překotně, že to působilo jako by se tam někde měnila v pobřežní skalisko, zahlédl zátoku.
Stál jsem na náměstí, mezi záblesky odlehlých prostorů i časů, z nichž se městečko M. skládalo, a otráveně si uvědomoval, že ve mně sílí pocit, že tady něco hledám. A že okolnost, jež mě sem zavedla, za zmínku stojí. Toho druhého jsem se pořádně polekal.
Od skoro hotového neštěstí mě zachránil muž s plachetnicí. Někdy jednoduše stačí být všímavý – a člověk se vyhne černým myšlenkám a nepříjemnostem, které z nich vyplývají.
První, co jsem spatřil, byla ta loď. Přesněji: ve vchodu jedné z restaurací na náměstí se natřásalo něco, co jsem nejprve považoval za obrovský sloní kel, jehož odstín kontrastoval s temnotou vstupu. Kýval se ze strany na stranu a nešikovně vrážel do dveří i zárubně. Postupně bylo zřejmé, že se kdosi snaží ten těžký předmět vymanévrovat ze dveří restaurace. A skutečně, objevila se noha, která křídlo dveří rozrazila a přidržovala, a sloní kel se proměnil v dlouhou světlou lodní
příď s vyčnívajícím ráhnem a napjatými předními plachtami, po nichž následovaly další ráhna a stěžně a lana, celé složité plachtoví. Potom se ukázalo všechno: na náměstí stál – jako by ho vyklopil – muž v maskáčovém kompletu a v náručí svíral loď. Ještě chvilku se ohlížel, přehmatával a hlídal, aby dveře nezaklaply dřív, nežli plavidlo bude venku celé; u toho asi klel, všiml jsem si, že hýbe ústy. Tonul teď ve slunci a já překvapeně hleděl na obrovský model nějaké historické plachetnice – možná válečné anebo bukanýrské, nevyznám se v tom – se srolovanými i skasanými plachtami, které se třepaly ve vzduchu. Mohutný trup se medově leskl, ve světle se zdál tmavší. Plachty svítily a soustava lan, držících ráhna a stěžně, byla tak hustá, že model plachetnice vyhlížel jako neobyčejný strunný nástroj.
Muž se nechystal hrát.
Netrvalo dlouho a už se – znovu s veškerým nemotorným natřásáním a otloukáním – začal s lodí cpát do vchodu vedlejší hospody.
Pochopil jsem: snažil se plachetnici prodat. Nikdo ale neměl zájem. Možná byla příliš drahá.
A tak jsem mohl dlouho pozorovat, jak jeho loď proplouvá všemi hospodami a cukrárnami na hlavním náměstí, ztrácí se ve slunci a sluneční mlze a znovu se zjevuje a hledá směr, čeká na vítr, točí se na místě a pak znovu, s napnutými plachtami míří pevně stanoveným směrem. Nikdy mi nezmizela z obzoru nadlouho, obeplouvala mě – a kdybych chtěl, zdálo se mi, mohl bych ji mít spolu s předjarním slunečním jasem a vlnami dlažby a hlasů na očích dlouhé hodiny. Já chtěl, protože následovat očima plavbu plachetnice, znamenalo nemyslet na to, co mě v městečku M. nevyhnutelně čeká a o čem nechci mluvit.
Tak rád bych na tomto místě napsal, že jsem to zvládl. Že plán vyřídit tu záležitost s chladnou hlavou a hlavně tak, aby ve mně nezanechala žádnou stopu, vyšel.
Ale vlákna a vůně se vznášejí a na všem ulpívají.
Odjížděl jsem za tmy, ne příliš pozdě. Náměstí se záhadně vylidnilo a leckde už dokonce zhasli – nyní bylo poznat, že slunečný a teplý den všechny v městečku překvapil a začátek sezóny je daleko. Kouřil jsem u auta, opřený o otevřené dveře. Socha Krista se zdviženýma rukama na průčelí podivné stavby, které jsem si všiml už odpoledne, působila za tmy ještě divadelněji, protože světla z náměstí zachytila z té budovy právě jen konečky natažených prstů. Asi to není jezuitská kolej, pomyslel jsem si. Jako by se sem nešťastnou náhodou dostala z jiného světadílu a jako by ani její přesun nepostupoval dobře. Chybně zasazená, ustupovala o krok z náměstí, a narušovala tím věnec domů. Tma, která ji obklopovala, ústup do stínu ještě zdůrazňovala.
Celému náměstí se omluvila a stáhla se zpátky do svého smutku, napadlo mě.
Měl bych rychle odjet.
Místo toho jsem si zapálil další cigaretu, zabouchl auto a vydal se přes náměstí.
Vypadá jak obludná zpovědnice, pomyslel jsem si, když jsem se zastavil.
A okamžitě – jako bych si toho měl všimnout, jako by to pro mě bylo připravené –
jsem postřehl, že dva boční vchody se nacházejí každý v úplně jiné výšce a průčelím se táhne široký květinový ornament, který se ale nad hlavním vchodem, právě pod Kristovýma nohama, vytrácí. Zdálo se mi a ihned – jako by na tom někomu záleželo – jsem ten pocit dovedl na své poměry dobře zformulovat, že části té budovy byly kdysi rozpojeny a potom chybně spojeny, nebo ne chybně, ale bez dalšího účelu. Jenom kvůli tomu, aby se nějaké spojení uskutečnilo.
Proč jsem to nechal zajít tak daleko?
Musím odjet, hned.
A proto jsem levými, dokořán otevřenými dveřmi vstoupil dovnitř a ocitl se na uzavřeném prostranství, uprostřed kterého jsem – ve slabém světle, které dopadalo bůhvíodkud, snad z těch Kristových konečků – rozeznal dva břečťanové stromky a mezi nimi piedestal s prázdným kamenným křeslem, u něhož klečel kamenný anděl. Spal a jeho hlava spočívala na paži, kterou objímal opěradlo. O nohu se mu opírala kamenná vyhaslá pochodeň, obrácená vzhůru nohama. Vylezl jsem na piedestal a usedl do křesla, jedním křídlem jsem si opatrně přikryl překřížené nohy, jen zčásti, druhé křídlo si přehodil přes rameno a vyčkal, až mírně sjede z ramene zpátky na opěradlo. Napoprvé sklouzlo příliš, ale druhý pokus se zdařil – křídlo na mém rameni spočívalo tak ledabyle, jak jsem si představoval. Nakonec jsem naklonil hlavu tak, že jsem se zlehka dotkl andělových vlasů. A strnul.
Oči jsem nechal otevřené.
Po chvilce se ozvalo tiché cvakání. Připomnělo mi škrábání poštolek vylíhlých v zámeckém okapu, které jsem zaslechl před několika týdny v úplně jiném městečku. A potom jako by si okolní stěny předaly zášleh ohně a jeho na maximum zesílený zvuk: v bouřlivém sledu se odpálily čtyři nejsilnější fotografické blesky, které jsem kdy zahlédl. Čtyři výstřely z pistole, čtyři výdechy plamenometu.
Řádka mých ještě vlhkých portrétů – mimochodem, neobyčejně vydařených! – se ze škvíry v kameni vyrolovala téměř okamžitě.
Z městečka M. jsem odjel krátce po půl deváté.
Čtení Mikulov 