Petr Šesták: Návrat kultu normálnosti

Nedávno se na sociálních sítích objevil příspěvek apelující na Město Mikulov, aby rozvázalo partnerský vztah s polským Tuchówem, který se přihlásil k rezoluci Strefy wolne od LGBT známé u nás jako polské LGBT free zóny. Autor následujícího komentáře se zamýšlí nad tím, kam nás podobné trendy mohou zavést a proč by se zastupitelé města měli výzvou vážně zabývat. (foto Bartosz Staszewski)

Problémy s partnerstvím

Obranu lidských práv vnímáme často jako nějaké abstraktní téma, které se obvykle týká dalekých regionů a našim každodenním problémům je ještě vzdálenější. Polsko je nám ale teritoriálně i kulturně blízké a LGBT menšina žije také mezi námi. Za šifrou ze slov cizího původu se skrývají zcela konkrétní lidé.

Podělím se o osobní zkušenost. Moje máma jen těžko přijímá homosexualitu svojí milované vnučky. Od mala pro ni byla nejkrásnější a nejchytřejší. Její život viděla po boku nějakého krásného a bohatého muže, jak už to chodí v pohádkách, na kterých její generace vyrůstala. A ona vnučka opravdu je moc krásná a chytrá, jen po tom muži netouží, ani po krásném a bohatém. Je šťastně zamilovaná do jiné ženy. Chápu, že je to pro babičku těžké přijmout. Sama vyrůstala a velkou část života prožila ve společnosti, kde se jinakost trestala, ať už přímo nebo alespoň společenským pohrdáním a ostrakizací. Chtěla by před tím svoji vnučku uchránit a vůbec si neuvědomuje, že ji vlastně sama podobnému pohrdání vystavuje. Chtěla by ji jinou, než jaká je. A to ona neumí.

V Polsku by teď konzervativci chtěli nutit lidi zapírat sama sebe ve velkém a Mikulov by se k tomu měl na zastupitelstvu nějak postavit. Trochu nešťastné je, že na problematické partnerství s polským Tuchówem upozorňuje platforma Prague Pride, kterou si většina z nás spojuje s karnevalovým průvodem, mnohými odsuzovaným za překročení hranic vkusu a rámce slušnosti. Jenomže dělat si představu o komunitě na základě karnevalového průvodu s alegorickými vozy je podobné, jako kdyby cizinec navštívil Česko zrovna během masopustního veselí a došel k závěru, že se u nás lidé denně převlékají fetišisticky za zvířata, tančí podivné atavistické tance a prolévají si hrdlem ve velkém alkohol. Autoři apelu také upozorňují, že Tuchówu vypověděla partnerství i jiná města a LGBT free zóny odsoudila i EU. To už má svoji váhu.

Někteří diskutéři na sociálních sítích mají jasno: Pražáci a zvrhlé zákony z Bruselu se nám zase pletou do našich vnitřních záležitostí! Není ale důležité, odkud podnět přišel, důležité je, jak se k němu město a jeho obyvatelé postaví. Měli bychom si připomenout, že diskriminaci na základě sexuální orientace zakazuje také naše ústava, která vznikla dlouho před založením Prague Pride i dlouho před vstupem České republiky do Evropské unie. Věřím tedy, že výzva najde podporu i mezi obyvateli Mikulova, kterým na ústavě vyjadřující základní principy naší společnosti záleží, a že má náš nejdůležitější právní dokument váhu i pro naše zastupitele. Protože čím jiným než „diskriminací na základě sexuální orientace“ je veřejně na komunální úrovni vyhlašovat, že homosexuální lidé někde nejsou vítáni. Na situaci lidských práv v Polsku by výpověď partnerské smlouvy mezi dvěma městy samozřejmě nic nezměnila, ale na komunální úrovni by byla silným symbolickým gestem. Jesltiže zastupitelům Tuchówa vadí některá partnerství mezi svobodnými lidmi zaručená ústavou obou států, pak bychom měli dobře zvážit, zda je v pořádku naše partnerství s tímto městem a jeho zastupiteli.

 

Chceme se vracet?

Pokud vím, polská doktrína LGBT free zone, podporovaná především konzervativní pravicí a částí katolického kléru, který tím popírá vše, co je na křesťanství křesťanského, a vrací se k dobře historicky doloženým námluvám s fašistickým smýšlením z minulého století, je jen jakousi proklamací, cárem papíru. Oficiálně nic neznamená, také v Polsku totiž odporuje platným ústavním zákonům. Ale její poselství lidem s odlišnou sexuální orientací je jednoznačné: schovávejte se, zalezte do nor, nemáte mezi normálními lidmi co dělat. Z papírů a cedulek bude nutně pronikat do myšlení lidí, na jedné straně bude posilovat pocit nadřazenosti a síly, na straně druhé strach být přirozeně sám sebou. To vše už tu bylo, mnohokrát. A nepřineslo to nic dobrého.

Připodobňování k diskriminaci židů už mnohé možná unavuje, je zde ale zcela namístě. Začetl jsem se v poslední době po letech do Franze Kafky. Během jeho dětství bylo narodit se židem také považováno za jakousi zvrhlost. Malý Franz odmalička na ulici poslouchal, jak si české nebo německé pražské děti, každé ve svojí řeči, zpívaly písničky o malých nosatých špinavých židácích. Kafka tím celý život trpěl: necítil se dobře ve svém těle a propadal nejrůznějším neurózám, třeba přemrštěnému vztahu k čistotě a hygieně. Zřejmě chtěl sám sobě dokázat, že špinavým není. Kafkova rodina patřila k asimilovaným, tedy řečeno oblíbeným výrazem dnešního konzervativci pokrouceného jazyka: k těm přizpůsobivým. Ani přijetí pravidel a zvyků většinové společnosti je však později nezachránilo. Všechny tři Kafkovy sestry zahynuly během nacistických perzekucí. Franz se podobného osudu nedožil. Z jeho písemností se zachovala tato věta: „Co já mám společného se židy. Vždyť mám sotva co společného sám se sebou!“ Vyjadřuje vnitřní boj konkrétního člověka a jeho příslušnosti k diskriminované skupině.

Lidí s odlišnou sexuální orientací není mezi námi málo, uvádí se něco pod 4 procenta. To je zhruba jeden nebo jedna v každé třídě! Chceme opravdu posilovat ve společnosti tendence, které tolika z nás říkají, že to, jak se narodili, je špatně? Může se to snadno týkat našich blízkých, sourozenců, dětí, vnoučat. V Polsku nabízejí jednoduché řešení: Stačí vyhlásit vaši rodinu za LGBT free zónu! Pokud to uděláme, ničí sexuální orientaci to samozřejmě nezmění. Dotyčný ji začne buď skrývat, vymýšlet si a lhát, proto, aby ostatní svojí „zvrhlosti“ ušetřil, nebo dojde ke konfliktu, který může vyústit v nesmiřitelnost a rozpad rodinných vztahů. Moje máma s vnučkou tento boj svádějí a doufám, že skončí vzájemným porozuměním a respektem.

Často přemýšlím nad tím, proč je pro nás přijmout jinakost druhých tak těžké. Zaujal mě nedávno pořad v rádiu, kde se četly ukázky z knihy Filipa Herzy Imaginace jinakosti, zabývající se jarmarečním vystavováním kuriozit oblíbeném na začátku 20. století. Těmi kuriozitami byli často lidé: vousatá žena, největší muž na světě, siamská dvojčata… Návštěvníci si na ně ukazovali jako na věci. Na těch odlišných lidech si potvrzovali svoji normálnost. Ta totiž, jak se píše v úvodu knihy, začínala být na začátku 20. století hodně cool. Zpočátku to slovo patřilo jen vědeckým spisům zabývajícím se například medicínou nebo statistikou. Byl to zcela neutrální výraz, normalita neznamenala automaticky něco dobrého. Tohoto významu nabyla, až když se dostala do běžné mluvy a běžného myšlení. Lidé si z normálnosti vytvořili kult, najednou každý chtěl být normální. Jenomže nikdo přesně nevěděl, co to vlastně znamená. Mnohem jednodušší bylo ukázat na to, co normální není. A na to potom útočit. Jakou sílu to člověku dává, když patří k těm, kteří jsou silnější a kterých je víc!

Ukazování na jiné a nenávist k nim kulminovaly bezpochyby během druhé světové války. Zatímco na Západě a částečně i u nás se od falešného kultu v 60. letech postupně upouštělo, po roce 68 jsme byli nuceni se opět normalizovat. Být normální tehdy znamenalo alespoň navenek sdílet oficiální lži, pravdu nanejvýš jen tiše šeptat, nevyčnívat z odstínů šedi, před bezútěšnou realitou se schovávat doma nebo na chatě. Opět se ukázalo, že být normální neznamená samo o sobě nic dobrého. Po roce 89 kult normálnosti s úlevou pro celou společnost padl. Když jsem chodil na střední, chtěli jsme se spolužáky všechno, jen ne proboha být normální!

Návrat kultu normálnosti, označování druhých jako jiný, nenormální, nepřizpůsobivý, zvrhlý apod. vytahuje ze záhrobí ty nejhorší démony 20. století, kterých si Mikulov užil ažaž. Měli bychom vzkázat našim polským sousedům, že o tyto zombie nestojíme, a jak zpívá jeden z obyvatel našeho města: „už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně“!

Příspěvek vyjadřuje osobní postoje autora. Vznikl ve volném čase bez nároku na honorář.