Petr Šesták: M?KULOV – naše město v digitálním roji

Facebooková skupina M!kulov, přezdívaná jako Vykřičník, by měla sdružovat obyvatele a návštěvníky města nad společnými tématy. Často se ale u samotných členů skupiny objeví volání po tom, aby příspěvky i komentáře pod nimi byly konstruktivnější a obsahovaly více informací, méně dojmů a emocí. Je to ale vůbec možné? Není „výkřik“ samotnou podstatou sociálních sítí a současné digitální společnosti?

Filosofové jsou u nás většinou považováni za podivíny uzavřené do svého světa, kterým nikdo nerozumí. V některých zemích si jich cení pro jejich dar podívat se na dnešní společnost z nadhledu a srozumitelně pojmenovat důležité jevy. Mezi takové filosofy patří i korejsko-německý univerzitní profesor Byung-Chul Han. Fenomény, které popisuje se týkají stejně tak Soulu, Berlína jako Mikulova.

Han tvrdí, že dříve existoval pouze omezený počet „vysílačů“ a jejich hlas měl svoji razanci a autoritu. Informace a názory se šířily prostřednictvím novin, rádia, televize, vrcholných politiků atd. Všechna tato média mají procesy vnitřní kontroly, a pokud i ty selžou a ven se dostane pomýlená informace nebo špatně vyargumentovaný názor, ostatní mu dají chybu pěkně sežrat.

S nástupem digitální komunikace, a především sociálních sítí se ale situace úplně mění. Všichni jsme se stali rádiem, novinami, televizí. Svoje „vysílání“ pouštíme do světa, reagujeme na všechno a co nejrychleji. Tohle neustálé vysílání ze všech stran představuje permanentní hluk a šum, ve kterém vlastně nejde vůbec slyšet, co kdo říká. Občas se někomu podaří ostatní překřičet, ale je to jen krátký pomíjivý úspěch, který je záhy nahrazen spoustou dalších názorů, informací a emocí.

Politici, i ti komunální, s oblibou říkají, jak budou naslouchat hlasu lidu. Lid ale už žádný hlas nemá, vše zaniká v bzukotu a hukotu individuálního vykřikování. Hlas lidu v před-digitální době utvářely společné ideály, cíle společenských tříd a často i ideologie. Dnes se hlas lidu dokáže sjednotit možná jen na kratičké prchavé okamžiky – včera ho na chvíli stmelili uprchlíci, dnes vakcíny, zítra to bude zase něco jiného. Pokud politik nenabízí vlastní vize a naslouchá tomuto rojení lidu, nic neudělá, bude neustále znovu a znovu něco nového začínat a zase to opouštět podle aktuálních nálad. Taková politika je politika bez budoucnosti.

Platformy jako Facebook tohle rojení lidu velmi dobře zpeněžují. Jejich příjmy plynou z toho, že inzerentům prodávají naši pozornost a osobní data (ze kterých vyplývá, co nás zajímá, co si kupujeme, jaké jsou naše politické preference…). Příspěvky vyvolávající emoce udrží naši pozornost velmi efektivně, proto nám je platforma nejčastěji nabízí v našem feedu. Chce nás vyprovokovat k „sebe-vysílání“ a je jí úplně jedno, že ve všeobecném bzukotu náš hlas zcela zanikne. Jestliže každý neustále vysílá sám sebe, nezbývá totiž vůbec nikdo, kdo by poslouchal. A pokud přece jen ano, je pro něj téměř nemožné v tom bzukotu zaslechnout souvislou informaci či myšlenku.

Sociální sítě jsem před svým příchodem do Mikulova téměř nevyužíval. Proto se facebooková stránka M!kulov stala prvním dokonalým příkladem „digitálního roje“, se kterým jsem se setkal. Opakovaně se někteří uživatelé obracejí na ostatní s výzvou, aby skupina více sloužila k šíření informací, než ke „křiku“. V logice algoritmů sociální sítě ale bude M!kulov, stejně jako jiné facebookové účty či skupiny, vždy namísto informací amplifikovat především emoce. Onen „vykřičník“ v názvu skupiny, jako by charakterizoval celý princip sociálních sítí – jde o platformu pro virové množení nálad, které jednou za čas ovládnou celý prostor a za pár dní po nich nezůstane nic. Nahradí je další tematické rychlokvašky vzbuzující stále znovu tytéž emoce.

Zdá se, že v tuto chvíli není úniku. Sociální sítě se staly nezbytnou součástí našich životů, a především marketingových strategií. Snad se ale můžeme naučit s těmito novými nástroji přece jen trochu lépe zacházet. Pro začátek bych navrhoval několik jednoduchých zásad (jistě vás napadnou další v podobném duchu):

1) Vyjadřovat se jen k tomu, čemu opravdu rozumím lépe než ostatní. Udržovat si úzký okruh témat, která mě zajímají, mám o nich načteno, často o nich přemýšlím a mám k nim co říct.

2) Nereagovat hned. Spouštěčem reakcí je emoce, často rozhořčení. Je dobré si uvědomit, že za podvědomou reakcí není touha někoho informovat, něco vyřešit. Chceme jen ulevit emoci, vykřičet se. Vyrazme raději na procházku a nechejme si to projít hlavou. Je dobré reagovat bez překlepů a chyb, dát si záležet (jazyková správnost a stylizování pomáhají zmírnit emoce a zároveň dávají našemu vyjádření větší váhu).

3) Zveřejňovat víc, co se nám líbí, než co je špatně. Pokud je potřeba něco kritizovat, přidejme vždy návrh, jak by se věc dala zlepšit.

4) Častěji poslouchat a číst druhé, než „vysílat“ sám sebe.

Žádné podobné zásady samozřejmě samy o sobě velkou revoluci digitální společnosti nepřinesou. Ale třeba bude ten neustálý bzukot a křik okolo nás o pár decibelů snesitelnější.

Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora. Vznikl ve volném čase bez nároku na honorář.