Tim Postovit: Ztraceni v pajasanech

Tim Postovit je oceňovaný básník nejmladší generace s židovskými a ukrajinskými kořeny. Vydal sbírky poezie Magistrála a Motýlí pavilon. Následující text vznikl v rámci rezidenčního pobytu Čtení Mikulov, kterého se zúčastnil společně s básníkem Radkem Štěpánkem v listopadu 2021. Dle jeho vlastních slov Tim Postovit prózu téměř nepíše. Jsme rádi, že v rámci naší rezidence udělal výjimku a vydal se někam, kde se necítí tolik silný v kramflecích. I to je jedním z cílů našeho programu, dát autorům prostor si vyzkoušet něco nového. Následující mikulovská povídka je tedy vzácným případem, kdy se básník pouští do vyprávění. (Foto: Tim Postovit na Svatém kopečku, listopad 2021, fotografoval Radek Štěpánek).

„Užívej Mikulova, jsem tam nedávno byl na výletě. Je to normální Toskánsko.” Ještě to nějak pokračuje, přestal jsem vnímat, držím mušli u ucha, slyším z ní moře, dívám se z balkonu na Svatý kopeček. Od vrcholu stéká k úpatí kyselá mlha. Svatý kopeček citronové zmrzliny. Toskánsko. Přemýšlím, jak se dá do češtiny nejlépe přeložit ruské slovo toska.

Beru kabát, odcházím na ranní kávu. Na pavlači se loučíme s Radkem Štěpánkem, že se nám bude v dnešním pošmournu dobře pracovat. Potom sedím hodinu nad textem, hluše rozeznívám klávesnici. Letmo zahlédnu z okna, že jeho svatost zoranžověla sluncem. Odcházím na audienci. Jdu hledat svoje Toskánsko, beru to přes židovský hřbitov.

Rodáku od Haliče, hledám tě na hřbitově,

zavřeném, Horovici, na chešvan v Mikulově.

Kámen tvůj nevápenný kadišem neoslavím,

hřbitov je sledovaný systémem kamerovým.

Podél hřbitova se po asfaltce šourá pes. Vzpomenu si na Meira, který se v mém životě objevil znenadání před pár lety. V deset večer zazvonil v Maiselově devět, že potřebuje někde přespat. Podržel jsem mu dveře, vycházel schody. Při každém kroku se zhoupl v kolenou a rozkývaly se mu pejzy.

Uzpůsobil mi svou hebrejštinu, když u večeře přednášel o moudrých: „Maharal – cadik gadol*, Ba’al Šem-Tov – cadik gadol, Šmuel Šmelke – cadik gadol, ata,” namířil na mě vidličku se srolovanou palačinkou „cadik gadol.” Zůstal v Praze jen pár dní, chtěl se dostat do Nikolsburgu na yahrzeit.

Než odjel, požádal mě, abych mu ukázal židovský hřbitov na Žižkově. Když se nad námi objevila raketa vysílače, Meir uviděl, že u zamčené hřbitovní brány sedí ovčák. Popadl mě za rukáv a odtáhl pryč. V očích měl pokoření, stejné jako když si všiml, že ho pozoruju, jak se v přeplněné tramvaji dívá na ženy.

Od Mikulova stezkou do Pavlova

mám tři hodiny bez žádného slova

vinice, kámen, hrad a kámen znova.

Mlčím a myslím na Ba’al Šem-Tova.

V Pavlově skřípají korouhve na kostelní věži. Stmívá se. Vane ostrý vítr, který mrazí jako by hranice vsi omývalo nějaké severní moře. Dítě běží za babičkou a volá: „Počkej, kočičko, slyšíš? Počkej!” Ta jako by vyšla ze stránky staré čítanky. Táhne tašku, plátěné stěny napínají brambory. Když se otočí, málem se její obsah vysype, protože vnouče už je ve vzduchu. Na jeho trajektorii leží objetí v péřových rukách ženy. Oba mizí za rohem.

V nastalé tmě mám pocit, že jsem v celé vsi sám. Za hodinu mě unáší autobus zpátky do Mikulova, podrážky mi lepí vínem a bahnem zpod Děvína. Až vystoupím, zanechám stopu na jurském vápenci. Bezvýznamný vzkaz, jemuž by porozuměli i Keltové na druhé straně dějin. Co bychom si při setkání asi tak vyčetli na očích kromě závisti na svobodu toho druhého. Od zastávky stoupám dovnitř města. Přes cestu mi přeběhla černá kočka. Přešla-li člověku dříve zvečera přes cestu černá kočka, obešel čtvrť. Nemusel ani tolik věřit pověrám, aby věřil na úvody pohádek předjímající všechny jejich zbylé části. Uvědomění, že vše nakonec vyvrcholí šelmou, jíž se nelze podívat výš než na chřípí nadechující se do tisíciletých plic, svazuje. Věřili tomu před námi, nazývali to osudem. Věříme tomu také, říkáme tomu tíseň. Dnes ne, pomyslím si, a na ploché kočičí hlavě zanechám blátivý otisk.

Na jednom z ostře osvětlených rohů staré čtvrti zastavili mladí Američané, kapuce jejich bund lemují kožešinové pásy, někteří drží v rukou tyče zakončené lesklými hlavicemi. ,,It’s nice that there are so many cats here, it’s a good sign because, you know, next year is going to be the year of the tiger. Based on Chinese mythology. Jessica and others, have you heard of Chinese mythology?” ptá se mládeže průvodce se šlachovitým vzezřením běžce a unaveným pohledem intelektuála. Přecházím na druhou stranu ulice porostlé břečťanem. Za okny protilehlého podniku se na pozadí z elektrické zlati míhají stíny.

U nejzazšího stolu hospody Golem kvete hovor. Jeden mluví jako by nabíral slova do koštýře a provzdušněné je rozléval do mozkoven přátel. Další opíše rukama mapu světa, když líčí dům, v němž žije.

Naproti nám sedí proti sobě dva, on má sevřené pěsti a dívá se na ni zpod obočí jako zápasník v kleci, má napnuté svaly, ale usmívá se. Ona ho pohladí po tváři, prohne se v pase, když se k němu přes stůl naklání: „Ale copak, kočičko, copak?” Ptá se ho. Pak odlétá a jako vzácná včela kličkuje mezi stoly plnými lidí. Zamilovaný včelař ji provází pohledem. Mračí se. Soukám si do kapsy tabák, na tvář respirátor a ve své řadě se proplétám mezi stoly. Kočička už poklidně zírá do mobilu, protáhle mňouknu na pozdrav, zvedne oči, v nichž se ještě odráží feed a obezřetnost. Smíchem se mi stáhne bránice. Nadechnu se do tisíciletého chřípí, abych ve smích nepropukl úplně. Za mnou jde Radek Štěpánek. Těžko bych to vysvětlil.

Stojíme před hospodou na cigáru. Radek náhle přerušuje hovor táhlým čičí. Malé kotě se urychleně protáhne za dům a zmizí. Na vrcholu Tanzbergu se v tu chvíli rozsvítí dvě světla. Eyes of the tiger. Katzberg. Cigarety dohásínají. Hovoříme o pajasanech a trnovnících, nepůvodních druzích sužujících kvalitu biodiverzity Svatého kopečku. ,,Bylo to rozmanité, staré a nebezpečné město,” napadá mě začátek pohádky. ,,Není divu, že si v něm lidé hlídali své milované, když se na nejvyšším bodu města, mezi pajasany a trnovníky, v noci procházela šelma a oči jí žhnuly dušemi ztracených Keltů, Slovanů, Germánů, Hebrejců a v posledních letech také obyvatel Nového světa.”

Pod nohou flekoun-vápenec: vybledlé hrací kostky

nad hlavou kopec-Toskánec, na kterém fičí skotsky.

Otevři nadnárodní téma, otevřu bejt-ha-kneset,

protože u Golema dnes zavřou v deset. **

* Cadik gadol: velký světec hebrejsky.

** Otevírací doba hospody Golem: Po-pá od 11:00 do 23:00.

Příspěvek vyjadřuje osobní postoje či umělecký záměr autora. Vznikl v rámci rezidenčního programu Čtení Mikulov.